Mikulka: Kritické sněmování v Pekingu, díl 3.

Nebudeme-li počítat smog, patřilo k těm méně povedeným stránkám pekingského setkání samotné divadlo (dlužno ovšem připomenout, že se nejednalo o žádný ucelený program, organizátoři se nás prostě snažili po večerech nějak zabavit). O pohybovém přestavení už byla řeč, kromě toho byla k vidění dost nejistá ukázka tradiční opery v podání studentů prvního ročníku akademie a pak dva „velké“ pokusy o divadlo v evropském stylu. Koprodukční komická opera Don Pasquale v pekingském „národním divadle“ a Višňový sad, který nastudovali učitelé divadelní akademie pod vedením ruského režiséra, jehož jméno jsem si hanebně nezapamatoval, a teď se mi ho ani zaboha nedaří vygúglovat. (Ale školní inscenace vyučujících je hezká myšlenka, třeba se na DAMU nechají inspirovat. Režírovat by mohl třeba Sergej Fedotov.)

Necítím se být kompetentní příliš se vyjadřovat o opeře, ale byla to vcelku klasicky provedená starokomická inscenace se vším všudy, hlavně tedy se záplavou všelikého veselého mrckování a občasného pomrkávání do publika, jako že je to všechno legrace tak trochu na druhou. Z Číny pocházela polovina ústřední dvojice, orchestr, výtvarník a sbor (znalci, kterým není důvod nevěřit, pravili, že hlavní zpěváci a sbor byli pěvecky výborní). Místní publikum ovšem viditelně žádnou druhou nebralo: poctivě sledovalo zápletku, přímočaře fandilo sympatickým intrikánům, bavilo se jednoduchoučkými žertíky a na konci se dojalo happy endem, podtrženým nejen jásavým zpěvem, ale taky mohutnou střelbou konfetů. A tak vlastně v té olbřímí moderní budově, která silně připomíná letiště, bylo vše v nejlepším pořádku.

Višňový sad ve Studiu experimentálního divadla pekingské akademie (což je moderní kukátko, asi tak pro 500-800 lidí) byl sice obsazen výhradně čínskými herci, představení to však bylo zcela evropské. Tedy přesněji, s trochou předsudků řečeno, takové jaksi ruské. Co nejpečlivěji a nejnázorněji se vyhrávaly všechny situace, s konturami jak se patří obtaženými, na postavách bylo hned na první pohled jasné, co jsou zač a ani na okamžik se od toho neodchýlily. A aby náhodou někdo nezůstal na pochybách, náladu jednotlivých výstupů náležitě ilustrovala hudba. Režisér sice použitím prázdné scény naznačoval, že to je tak trochu moderní divadlo, nachytat se ale nechal jen málokdo. Sledovat něco takového přes tři hodiny je vyčerpávající zážitek, zvlášť pokud herci hrají zarytě na sebe a vy máte tu smůlu, že víte, jak hra dopadne. Ale dal se tu odkoukat zlepšovák, který nezištně nabízím k domácímu využití. Když se některý z diváků pokoušel při představení fotit, posvítil mu speciální zřízenec shora z balkónu na displej laserovým ukazovátkem. Mobilům sice laser fyzicky neublíží (bohužel), ale k zastavení neobyčejně protivného vyrušování to obvykle stačilo.