Miloš Orson Štědroň má za sebou úctyhodnou řádku pozoruhodných inscenací, tentokrát se však poprvé rozhodl vzít na sebe kompletní zodpovědnost a kromě obvyklého autorství hudby a libreta se pustil i do režie. Myslím, že to nebylo úplně šťastné rozhodnutí: Salon Kupka je inscenace, která toho po divadelní stránce moc nenabízí: Robert Mikluš v titulní (a jediné) roli Františka Kupky vlastně jen ilustruje to, co je tak jako tak řečeno v textu nebo v písních.
Inscenace víceméně popořádku připomene důležité etapy Kupkova života, od učňovských let přes pobyt ve Vídni a v Paříži, až po zápolení s duševní chorobou a boj o uznání; zdůrazní i to, že opravdová tvorba není žádná procházka růžovým sadem. Štědroň jako obvykle přihazuje vykloubené, nelibozvučné melodie, které Mikluš zazpívá typicky hereckým, napůl mluveným stylem. Celkově to sice je očekávané a docela sympatické „divné“ divadlo, bohužel však chybí - na rozdíl od příbuzného Kabaretu Gočár - jak silné melodie, tak cosi jako divadelní tajemství, vše je tu až příliš přehledné a lineární. Trochu paradoxně je v tomto smyslu nejvýraznější osobou na scéně Eva Velická, která s výjimkou jediného krátkého výstupu vůbec nehraje, pouze s vážným a soustředěným výrazem kvílí na svůj tereminvox a neokázale přitom vystavuje na odiv (stejně jako akordeonistka Jana Bezpalcová) černý kostým, ještě černější paruku a apartní klobouček vyzdobený hřbitovní svíčkou.
Inscenace víceméně popořádku připomene důležité etapy Kupkova života, od učňovských let přes pobyt ve Vídni a v Paříži, až po zápolení s duševní chorobou a boj o uznání; zdůrazní i to, že opravdová tvorba není žádná procházka růžovým sadem. Štědroň jako obvykle přihazuje vykloubené, nelibozvučné melodie, které Mikluš zazpívá typicky hereckým, napůl mluveným stylem. Celkově to sice je očekávané a docela sympatické „divné“ divadlo, bohužel však chybí - na rozdíl od příbuzného Kabaretu Gočár - jak silné melodie, tak cosi jako divadelní tajemství, vše je tu až příliš přehledné a lineární. Trochu paradoxně je v tomto smyslu nejvýraznější osobou na scéně Eva Velická, která s výjimkou jediného krátkého výstupu vůbec nehraje, pouze s vážným a soustředěným výrazem kvílí na svůj tereminvox a neokázale přitom vystavuje na odiv (stejně jako akordeonistka Jana Bezpalcová) černý kostým, ještě černější paruku a apartní klobouček vyzdobený hřbitovní svíčkou.
Více informací o inscenaci zde
Nerad to říkám zrovna já, ale do článku se autorovi vloudil tiskařský Šotek (a to hned dvakrát): představitel Kupky se jmenuje Robert Mikluš.
OdpovědětVymazatZatraceně, ty šotci se mi tu hemžej jak moli. Díky za upozornění, opravuji a omlouvám se.
OdpovědětVymazatPokud už je zde řeč o šotcích (mohou-li za to oni), hráčka na akordeon se označuje slovem "akordeonistka", nikoliv "akrodeonistka"...
OdpovědětVymazatTeda to už je opravdu úplně nevinný překlep... ale samozřejmě, být by tam neměl, to je jasné. Omlouvám se a opravuji.
OdpovědětVymazatTo je jisté, i mistr tesař se někdy utne, holt šotci tady asi měli zrovna sjezd ;-)
OdpovědětVymazatNo to teda jo.
OdpovědětVymazat