Kdyby se sestavoval žebříček divadel podle míry divnosti jejich produkcí, byl by spolek jménem Ryba řvoucí na docela vysoké příčce. Dámy se dlouhá léta zarytě držely tématu „koupelny“ (viz), nyní se rozhodly posunout o kousek dál: v Alfredovi se hrálo o vlasech.
Představení trvalo zhruba půl hodiny (což je rozumná stopáž) a nebylo - a být zjevně nechtělo - vtipné nebo jakkoli významonosné. S výjimkou úplného finále vlastně nedošlo ani na moc velké poetično či surreálno. Trasy vlasů si vystačí se skrumáží divných obrazů, které kromě vlasů neodkazují k ničemu jinému, než samy k sobě. Celé to je pozoruhodným způsobem důsledné: do sebe zavinuté, odtažité, nekomunikativní a přesto nějak podivně přitažlivé. Omlouvám se, ale líp to prostě popsat nedovedu.
Mimochodem, důstojný premiérový přídavek obstaral Michal Cáb s asi desetiminutovou produkcí na fénofon. Což je komplikovaný přístroj sestávající z několika fénů různých typů, větráku, lampiček, mikrofonu, spousty drátů a zásuvek a také z elektronických zařízení včetně smyčkovače (alespoň myslím, že tam něco takového bylo). S vynaložením zcela nepřiměřené námahy vycházelo z přístroje nekoordinované hučení, blikání, útržky melodií a nejrůznější rytmizované zvuky. Bylo to velmi efektní a zábavné, v přímém porovnání s nekompromisní produkcí Ryb řvoucích to však vyznělo téměř jako popové odlehčení po opravdické kulturní šichtě. Odhaduji, že to se Cábovi asi moc často nestává.
A bylo to ještě podivnější než osvědčené koupelny. Dvě účinkující nejprve na dané téma převedly pseudopřednášku nesouvisle doprovázenou diapozitivy, elektronickou hudbou a návodem, jak vyrobit vlasatou panenku; poté soutěžily (nebo se možná jen doplňovaly) v zastrkávání hřebenů do vlasů, a nakonec se jedna z nich pomocí několika velkých paruk změnila ve velký chomáč vlasů. Kolegyně jí pak k hlavě přivázala několik vlasových pramenů, které vedly kamsi do zákulisí, a když pak ona „vlasatice“ zvolna odkráčela ven ze sálu, táhly se za ní ony prameny ve zcela nepravděpodobné délce.
Představení trvalo zhruba půl hodiny (což je rozumná stopáž) a nebylo - a být zjevně nechtělo - vtipné nebo jakkoli významonosné. S výjimkou úplného finále vlastně nedošlo ani na moc velké poetično či surreálno. Trasy vlasů si vystačí se skrumáží divných obrazů, které kromě vlasů neodkazují k ničemu jinému, než samy k sobě. Celé to je pozoruhodným způsobem důsledné: do sebe zavinuté, odtažité, nekomunikativní a přesto nějak podivně přitažlivé. Omlouvám se, ale líp to prostě popsat nedovedu.
Mimochodem, důstojný premiérový přídavek obstaral Michal Cáb s asi desetiminutovou produkcí na fénofon. Což je komplikovaný přístroj sestávající z několika fénů různých typů, větráku, lampiček, mikrofonu, spousty drátů a zásuvek a také z elektronických zařízení včetně smyčkovače (alespoň myslím, že tam něco takového bylo). S vynaložením zcela nepřiměřené námahy vycházelo z přístroje nekoordinované hučení, blikání, útržky melodií a nejrůznější rytmizované zvuky. Bylo to velmi efektní a zábavné, v přímém porovnání s nekompromisní produkcí Ryb řvoucích to však vyznělo téměř jako popové odlehčení po opravdické kulturní šichtě. Odhaduji, že to se Cábovi asi moc často nestává.
Více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme