Škorpil: Po sametu (Národní divadlo)

Protože jsem měl díky laskavosti režiséra a dramaturga příležitost přečíst si text Po sametu předem, vymyslel jsem již před premiérou bonmot že „je to něco mezi Požárem a Seber si to hovno!“. Která část nakonec bude mít navrch, jsem ale nemohl tušit. Dopadlo to – bohužel – ve „prospěch“ "dramaturga".
Tedy té části, která je, řekněme, seznamová, výčtová a jednodušeji angažovaná. Samozřejmě, že i to je součástí tvorby Jiřího Adámka, ale vždy v rovnováze s – odpustíte-li – poetickou nadstavbou. Tiká, tiká... i Evropané (ke kterým, zdá se mi, odkazuje i kopcovitá scénografie a pískoviště Jakuba Kopeckého), jsou inscenace, které nabízely nepoměrně více metafor a symbolických vyjádření, než kolik se jich podařilo dostat do „Sametu“. Výsledkem je bohužel tvar, který postupem působí dost mechanicky. Spolehlivě pobaví parodiemi známých politiků, okouzlí několika málo okamžiky, kdy se dokáže vyjádřit „beze slov“ (oposmlouva, Nagyová-Nečas...) a samozřejmě, že i Lamperův kontrast „velkých a malých dějin“ má své nezanedbatelné kvality. Ani jedno z toho ale dvě hodiny inscenace neutáhne.


Podrobnější reflexi (spolu s Vladimírem Hulcem) vizte v pořadu Josefa Chuchmy Jasná řeč 24. 11 na ČT Art (k vidění zde)