Mikulka: Gasoline Bill (Münchner Kammerspiele)

Už jsem tu větu napsal mnohokrát, tady i jinde, snad se svět nezboří, když jí zopakuji ještě jednou: mám rád divné divadlo. Stejným dechem nicméně nutno dodat: tentokrát to ale byla fakt dřina. 

S trochou nadsázky by se dalo prohlásit, že v Gasoline Billovi nebylo nic, co by jeden už dávno neznal z Monty Pythonů, ale v mnohem méně - opravdu mnohem méně - divácky vstřícné, srozumitelné a celkově zkousnutelné podobě. Nesnesitelně dlouhé a téměř úplně statické hovory kovbojské čtveřice na hluboká filosoficko-sociologická témata, nesmyslné střihy, vpády nepatřičné hudby, zcizovací efekty, které opakovaně připomínají, že to je všechno jen hra, posměšné šermování různými korektními politologickými názory či sebezpytnými úvahami. A taky blyštivé závěsy a cynické pointy, které (obojí svým způsobem) sice k ničemu uchopitelnému neodkazují, ale spolehlivě dokážou sestřelit jakýkoli náznak seriózní výpovědi, kterého by se chtěli přidržet naivové v publiku. Třeba historka o tom, jak jeden jede pomáhat do Afriky, a když si uprostřed všeho pomáhání vyjde do přírody, vykadí se mu ti, kterým ze všech sil pomáhal, na postel.

A ještě: co bylo možné zopakovat nebo natáhnout, zopakovalo se a natáhlo tak drasticky, až to ztratilo původní smysl. Všechno to víření příznačně skončilo namáhavým a příkladně nesmyslným otáčením dřevěného půldomečku, který se vhozením scénáře změnil v tibetský modlitební mlýnek na divadlo.

Pro nemasochisticky naladěného diváka bylo sledování Gasoline Billa skoro dost dlouho čirým utrpením, zhruba v půlce se ovšem tvůrci smilovali, zrychlili tempo a přihodili několik akčních, ba veselých scén. Ale stejně: snad jedinou důslednou diváckou reakcí na takhle radikální a posměšné zpochybnění všech jistot by bylo rychle vyběhnout z vinohradského divadla a vrhnout se na Míráku pod první tramvaj.

P.S. A stejně se mi to jaksi nepochopitelně líbilo.

P.P.S. Tramvaje nejezdily, byla námraza.

Více informací o inscenaci zde