Škorpil: Laskavé bohyně (Schauspielhaus Wien)

Littelova kniha má pověst komplikovaného a především šokantního díla. Pro mnohé čtenáře se prý stala noční můrou z níž se nelze probudit. Tak proč ji neinscenovat naopak maximálně odtažitě, proč její obsah a téma jen nesdělovat? Na první pohled to vypadá jako dobrý nápad. Pojmout vše jako vzpomínku starého člověka, který inscenaci otevírá šouravým krokem podepřeným chodítkem, jež je ale zároveň mocným reflektorem. Nasvěcuje jednotlivé vzpomínky, vykrajuje je z paměti a ony se vrací jako nesourodé útržky, horečnaté monology a zdánlivě poklidné a mimochodné dialogy o hudbě, poezii, rase a národním socialismu. A na pozadí – zřejmě – záběry onoho místa v parku, kde byl Max poprvé zatčen a kde jeho pouť hierarchií SS začala (jiný smysl tomu nedokážu dát). Funguje to. Asi tak hodinu. Pak se vše ohraje, stane se předvídatelným a začínají se množit naschvály. Možná se máme spolu s Maxem (a čtenáři knihy) propadat do onoho horečnatého snu, z nějž se jen těžko probouzí. Když ale on pořád mluví a mluví a mluví...
I hrdinové Fronty mluvili a mluvili, ale kromě toho bylo na co se dívat, byl tu kontrapunkt, dynamika (třebaže specifická), bylo to barevné (třebaže převážně červenohnědé). Fronta byla pro mne dílem mistra cukráře. Laskavé bohyně mi připomínaly spíše pokus zešílevších hrdinů Čapkovy knihy pro děti.