Ono inscenovat Daniila Charmse je něco jako uvádět na jevišti Monty Pythony. Každý to zná, pointu dopoví dřív, než zazní na scéně a celé to - jako záměr - vzbuzuje značné pochybnosti. Na druhou stranu, pořád je to Charms a tak je to vtipné, a v režii Anny Petrželkové a výtvarném pojetí Evy Jiříkovské to navíc dobře vypadá.
Dnes v jednom domě: tak se hrají příběhy o Spiridonovi, Zrzkovi a vypadávajících bábách v provedení Zábradlí. Celé mi to připomnělo Mikuláškovu a Cpinovu inscenaci Čapkových povídek Trapná muka, samozřejmě s tím, že mám blíž k Charmsově vidění světa než k tomu Čapkovu.
Je to poetické, milé, krásné, až se vytrácí ten Charmsův osten: a závěrečná, velmi smířlivá, "zvážnělá" sekvence už Charmsovu náladu nemá vůbec, naopak ji počesku ohlazuje do dojemnosti. Nicméně hra s totožnými kostýmy a bábami-panenkami (včetně dítěte a opravdové panenky) má působivý, až hororový ráz. Celou dobu jsem se nicméně nemohl zbavit představy, jaké by to bylo, kdyby to hráli jako němohru. Text promítaný na titulkovacím zařízení nebo smlčený vůbec.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme