Na hostujících režiích Hany Burešové v Městském divadle v Brně mě opakovaně znepokojuje táž věc: jak nikoli aby režisérka přizpůsobovala (kultivovala) "mainstreamovější" styl zdejšího souboru svému stylu „vyššímu“, nýbrž naopak. Zdá se být přitom vše jak v Divadle v Dlouhé: režijní konstrukt je z inscenace patrný, inscenace si drží kontury režisérčina rukopisu, a přece: jako by se pod tlakem stylu brněnského divadla rozmlžoval a rozpouštěl, ponořoval se do nálevu nenáročné zábavy. Přehrávající herci (kterým začasté schází osobnostní/autorský fundament herců z Dlouhé), a obecně jakési popouštění jim uzdy víc než je zdrávo; povolování i těch hodně jednoduchých fórů (které by si režisérka, zdá se mi, doma nedovolila), to vše navléká její práci do šatů zbytečné líbivosti, „populárnosti“.
Je tomu tak i u Mrtvých duší. Inscenace má otupený společensko – kritický osten, nepříjemná zlověstnost, plynoucí z dění, které sledujeme, je přítomna jen stopově (např. na plese u gubernátora) a celkový dojem nemůže zvrátit ani silně aktuálně rezonující, „protiputinovský“ závěr.
Musím se přiznat, že jsem utekl v půlce. Kromě problémů, o kterých píše Martin, jsou totiž tyhle Mrtvé duše taky docela mrtvolné divadlo. A to navzdory urputné snaze o zábavnost a nadhled.
OdpovědětVymazatMrtvolné divadlo.. a nechtěl bys to rozvést? Takovou charakteristiku bych tedy osobně určitě nepoužil.
OdpovědětVymazatVzhledem k přestávkovému útěku se raději do velkého rozvádění pouštět nebudu. Snad jen, že z celé té legrace i ironického zcizování neustále trčelo naplňování až příliš viditelné režijní konstrukce. Tu více, tu méně klopotně, ale téměř vždy bez jiskry, bez překvapení.
OdpovědětVymazat