Hlavní sdělení, které inscenace Jiřího Adámka přináší, je: jsou tu Oni, ta jedna velká opovrženíhodná masa politiků, podnikatelů, šéfů televizí apod... Klaus, Zeman, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Nečas, Babiš ("Chcem všetko!"), Kožený, Železný (jediný z této party vyjmutý je Václav Havel)..., co si nezaslouží nic než posměch; a jsme tu My, občané této země (či konkrétně diváci této inscenace), kteří (byť se občas chovající jako tupý dav) s těmi "Oněmi" nejsou nijak svázáni a přitom jsou jejich chování a jednání trpce vystaveni....
Hm, pozoruhodný bipolární pohled na společnost, způsob vyrovnávání se s problémy jejich delegováním na druhé.
Mnohem víc bych však ocenil, kdyby inscenace (vzniklá, připomínám, na půdě Národního divadla) spíš než o (imaginárních) "Oněch" byla o "My".
Martine,
OdpovědětVymazattrochu mi není jasné - zpochybňuješ Lamperovu rubriku coby vhodný zdroj pro mapování "(po)sametových" let české společnosti, anebo dramaturgický výběr textů a situací z této rubriky?
Zpochybňuji inscenační pohled na politiky, jejich redukci na toliko směšné (odsouzeníhodné) figury.
OdpovědětVymazatto druhé
OdpovědětVymazatproblém je samozřejmě v tom jak dramturg s režisérem s Lamperem pracují: co z něj vybírají a jak to řadí.
a občas (zejm. u těch politiků) i jak to pak na jevišti prezentují
Mně v téhle glose jde jen o politiky, a v tom případě je možné přikývnout i na první Vladimírovu možnost, protože přeci jenom Lamperova rubrika si všímá spíš těch negativních (či jakkoliv vykloubených) počinů politiků.
OdpovědětVymazatMám
OdpovědětVymazatz Martinovy glosy i z toho, jak jsem inscenaci vnímal, stejný pocit, jaký nyní napsal - tedy že je prvotní "hřích" vyběr Lamperovy rubriky coby zdroje obrazu této společnosti v průběhu let. Přesněji že tento výběr nutně vede ke grotesknímu pohledu. Podle mne to ale vůbec nemusí vadit, nemám to tedy tvůrcům za zlé, jen je tak třeba z toho úhlu vyhraněného (či předem určujícího) pohledu onu inscenaci vnímat a hodnotit.
Pokud k ní tedy vznáším kritické připomínky (jakože je mám), pak spíše v tom, že mohla (a podle mne měla) být ještě výsměšnější a grotesknější, ještě vyhraněnější, což herecká, zvuková a výtvarná režijní metoda Jiřího Adámka umožňuje. A - asi na rozdíl od Martina - jsem přesvědčen, že i takový pohled a výklad (nedávné) historie na jeviště ND patří.
On je fór i v tom, že takové ty "vyvažující" momenty v inscenaci jsou (linie "poprvé"), ale zástup směšných politiků (nejmarkantněji asi v pasáži kolem českého předsednictví EU - buran Topolánek, kožený Paroubek a vzápětí plachý a submisivní Nečas) to hravě převálcuje.
OdpovědětVymazat