Mikulka: Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme (Depresivní děti - Venuše ve Švehlovce)

Musím se přiznat, že jsem už dlouho neměl v průběhu divadelního představení tak rozporuplné pocity. Od otrávenosti z nekončícího vršení jednotvárných vtipností až po přesvědčení, že se Depresivní děti dokázaly dotknout něčeho opravdu podstatného. Nápad je to ve své jednoduchosti až ďábelský: pětice účinkujících se v internetové seznamce pokusí současně ulovit jednu ženu a pak o tom udělat divadelní inscenaci. (Ona neznámá je na začátku definovaná jako 30+, ale myslím, že zrovna věk tu nakonec není úplně nejpodstatnější.)

Dost dlouho to vypadá jako vcelku prvoplánová legrace, kdy jednotliví pánové parodují seznamovací inzeráty a různé balící strategie, postupně se ale dění přehoupne do polohy v zásadě vážné  (jakkoli klopotná snaha o setrvalou vtipnost či všeliké divadelní efekty neustává). Na povrch tak začnou vyplouvat otázky, které nelze přejít pouhým úsměvem nebo mávnutím ruky, ať už se týkají etiky celého počínání, rozdílů mezi tím, jak si onu ženu jednotliví muži sami podle sebe „zkonstruovali“ (na základě korespondence a jediné schůzky). Pramálo veselou pointou je i snaha představit si, jak to vlastně mohla celé vidět ona sama. A na závěr dojde i na pokus tak trochu do téhle pozice vmanipulovat publikum (úplné detaily by ovšem nebylo slušné prozradit ).

Bylo to divadlo, které si tak trochu říká o to, aby bylo odzívnuto jako příliš „nešikovné“. S malým citem pro míru, často ochotnicky neumělé. To je však jen jedna část. Poslední dobou lze až příliš často narazit na různé druhy šermu s pojmem „autenticita“; nějak mi tahle móda leze na nervy a  na zálibné veřejné odhalování hereckých těl a duší jsem zvědavý jen pramálo. V tomto případě jsem ale měl dosti vzácný pocit, že jsem se stal svědkem autenticity, od níž se účinkující dokázali odrazit dál, než k pouhému efektnímu sebepředvádění.

Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla 17. 2 v Lidových novinách