Musilová: Audience + Katastrofa (Divadlo U stolu)

Každý je prezident, každý je disident. – To jsou paradoxy, pane Havel!

V březnu tohoto roku uvedlo brněnské Divadlo U stolu inscenaci složenou ze dvou aktovek – Havlovy Audience a Beckettovy Katastrofy. Nechci se zde zabývat celou inscenací, ráda bych pouze poukázala na pojetí postav Ferdinanda Vaňka a Sládka v první z aktovek. Režisér Ivo Krobot (případně dramaturg Petr Oslzlý) aktualizuje tyto postavy způsobem, jenž je hodný pozornosti a diskuse.
Základní otázku otevírá trampský kostým Sládka. Ten má na nohou tzv. invazky (boty z výstroje americké armády za 2. světové války), dále jeansy, koženou vestu a kostkovanou košili. Kostým trampíka posouvá Sládka k fenoménu úniku do vnitřní emigrace. Tím ovšem režisér Sládka vytrhává z konfliktů společnosti a společnost samu zároveň předem fragmentarizuje. Ale v Audienci Havel ukazuje naopak rozpadání společnosti, což je mimo jiné morální apel této hry.
Na postavě Vaňka se toho zdánlivě moc pokazit nedá. V této inscenaci se to ale přece jen daří. Zásadní je to v situaci, kdy opilý a zoufalý Sládek začne číst Vaňkovi z notýsku soupis svých udání – že se Vaněk ulejvá v laboratoři, že byl viděn s Maruškou z lahvárny ve městě apod. Vaněk se při tomto Sládkově doznání přihlouple usmívá jako chlapec přistižený při krádeži sousedovic jablek. Tím ovšem situace ztrácí existenční rozměr. Vaněk je vyvázán z ohrožení ze ztráty zaměstnání. Režisér tak rozmělňuje hraniční – existenčně a existenciálně ohrožené postavení disidenta ve společnosti. Z menšiny (cca 800 lidí v tehdejším Československu) dělá většinu, která se, chudinka, musela potýkat s blbými Sládky.
Celé toto překroucení dovršuje závěr hry, kdy vrcholí Sládkova životní frustrace. Ta má u Havla dvě fáze: nejprve opilý Sládek blábolivě útočí na intelektuály, načež se zhroutí do sebe a prosí Vaňka, aby určitě přivedl Bohdalku. Pak konečně bude mít jeho život smysl. Režisér akcentuje první část situace a Sládkovu agresi vůči intelektuálům směřuje monologicky do publika. Rozuměj vzdělaného a intelektuálního. Společnost, myslím tehdejší i dnešní, tak režisér polarizuje na citlivé, kultivované Vaňky a blbé, agresivní Sládky. Poslední věta Ferdinanda Vaňka, potažmo hry, že všechno stojí za hovno, ztrácí smysl. V Krobotově Audienci stojí ti intelektuální a citliví hnedle po boku disidenta. Neexistuje zde šedá zóna, kolaborují zde jen blbci, svět je krásně srozumitelný a rozhodně to za hovno nestojí. Prostě excelentní ukázka vyvinění se!

MARTINA MUSILOVÁ