Švejda: Mikulka 50

Je mi jasné, že kdyby o tom byl Vladimír předem zpraven, DŮRAZNĚ by protestoval – nemá rád žádné oficiality a obecně vůbec jaksi to, když „forma vítězí nad obsahem“ – ale považuji za vhodné to napsat a chci to napsat: Mikulka slaví padesátiny.
Dneska už je to řídký jev, aby se lidem k padesátinám psaly veřejné zdravice (z poslední doby si vzpomínám, že takto byla připomenuta padesátka Jáchyma Topola a Petra Placáka), přeci jenom se od nich jaksi očekává, že se dožijí vyššího věku než jejich předchůdci, já si ale myslím, že Vladimír si ji zaslouží. Protože prostě v naší generaci kritiků hraje (spolu s Terezií Pokornou) prim. A nejen v ní.
Patří (patříme) ke generaci, která jako poslední ještě naplno zažila komunisty u moci – a tuhle zkušenost si v sobě stále nese. Což se promítá i do jeho kritik. Právě ty, jež se věnují inscenacím se společenskými tématy, ve kterých jejich autoři podléhají nejrůznějším názorovým zjednodušením a ideologickým svodům, patří v jeho tvorbě k nejlepším (z poslední doby si vzpomínám na výtečný detailní rozbor Rozrazilu 5/2013 či recenzi a glosu Závisláků z Divadla v Dlouhé). Být si vědom ceny Listopadu ´89 (když to řeknu tak pateticky) – toť jedno z jeho (pochopitelně nijak proklamovaných) kréd.
Nejde ale jen o společenský kontext psaní. Vladimír, myslím, ve svých kritikách nese vše dobré ze Zdeňka Hořínka a Milana Lukeše (našich nejoblíbenějších pedagogů). Píše zcela neokázale, bez potřeby jakkoli odbornicky machrovat, suše (někdo by možná řekl odtažitě), se schopností přesně a do nejmenších podrobností pojmenovat sledovanou věc. Je div, že za těch cca čtyřiadvacet let psal všude tam, kam si asi každý z nás (v té které době) přál a přeje psát: do Lidových novin, MF Dnes, Světa a divadla, Divadelních novin, Divadelní revue, Respektu či Kritické přílohy Revolver Revue?
Vladimír bez okolků řídí a vede. Z našeho ročníku začal psát jako první, založil Puchmajer, inicioval na škole reakci na Machoninovu nepatřičnou invektivu vůči Janu Hyvnarovi ve Scéně. A podobně a podobně. To, že o nás, jeho „blízkých“, někdo občas píše ve stylu „Mikulkovi hoši“ (jako bychom snad nemysleli vlastní hlavou) je pochopitelně blbost, ale skutečnost, že někdo takového dojmu vůbec nabyde, o něčem svědčí…
A tak jediné dvě věci, které Vladimírovi vyčítám: že už dávno nevede nějaký divadelní časopis; považuji to za jeho pohodlnost i jisté sobectví, protože vést už si ho dávno zaslouží; a za druhé: že se věnuje pouze kritice a nepíše i nějaké „přesahové“, obecnější studie, znalosti a zkušenosti už na to přeci má. Ale obé se dá ještě docela dobře napravit, že?

Tak hlavně hodně zdravíčka, Vláďo, ať Ti to dál hezky píše a posíláme pěknou písničku.