Stejně jako se lze setkat s průměrně rutinní činohrou, lze dosti snadno narazit i na průměrně rutinní nový cirkus. A moc nepomůže, když je píárově ozdoben visačkou špičkového katalánského souboru, nebo že se koná v rámci sympatické Sezony nového cirkusu, čili jedné z akcí Plzně, evropského hlavního města kultury.
Trojice katalánských artistů předvedla v plzeňském Depu zhruba tři čtvrtě hodiny pozemní akrobacie (technicky respektuhodné, jenže zas ne tak oslňující, aby to samo o sobě stačilo), doplněné vytrvalou, leč hodně nenápaditou snahou o vytvoření jakýchsi vztahů mezi dvojicí pánů a jednou dámou. Je to klasický novocirkusový kámen úrazu: nezpochybnitelní cirkusoví profesionálové se divadelně pohybují kdesi na úrovní studentů ZUŠky. Pokud artisté nejsou sami od sebe mimořádně herecky nadaní a současně mají tu smůlu, že „režie“ nepřesáhne ta nejprovařenější pohybová klišé (ona si smutně a pomalu odhrnuje z obličeje vlasy, on jde pomalu a zamilovaně k ní a jeho kolega ho předběhne, přičemž všichni tak trochu tančí, a pak něco na ten působ pořád dokola), je výsledkem únavná novocirkusová rutina. Dojemná reprodukovaná hudba toho sama o sobě moc nezachrání. Spíš naopak.
Oproti rutinní činohře má ovšem rutinní nový cirkus jednu podstatnou výhodu: i „průměrní“ novocirkusáci toho musí dost umět - a je přece jen mnohem příjemnější zabavit se sledováním technických fíglů, než se utěšovat tím, že namemorovat text třeba takového Othella musela být pořádná fuška.
Trojice katalánských artistů předvedla v plzeňském Depu zhruba tři čtvrtě hodiny pozemní akrobacie (technicky respektuhodné, jenže zas ne tak oslňující, aby to samo o sobě stačilo), doplněné vytrvalou, leč hodně nenápaditou snahou o vytvoření jakýchsi vztahů mezi dvojicí pánů a jednou dámou. Je to klasický novocirkusový kámen úrazu: nezpochybnitelní cirkusoví profesionálové se divadelně pohybují kdesi na úrovní studentů ZUŠky. Pokud artisté nejsou sami od sebe mimořádně herecky nadaní a současně mají tu smůlu, že „režie“ nepřesáhne ta nejprovařenější pohybová klišé (ona si smutně a pomalu odhrnuje z obličeje vlasy, on jde pomalu a zamilovaně k ní a jeho kolega ho předběhne, přičemž všichni tak trochu tančí, a pak něco na ten působ pořád dokola), je výsledkem únavná novocirkusová rutina. Dojemná reprodukovaná hudba toho sama o sobě moc nezachrání. Spíš naopak.
Oproti rutinní činohře má ovšem rutinní nový cirkus jednu podstatnou výhodu: i „průměrní“ novocirkusáci toho musí dost umět - a je přece jen mnohem příjemnější zabavit se sledováním technických fíglů, než se utěšovat tím, že namemorovat text třeba takového Othella musela být pořádná fuška.
Více informací o inscenaci zde
Poznámka laika, jemuž v dobách předletenských spadla brada při návštěvě světlonošů z Que-Cir-Que a Formanovic Boudy, a tím byl lapen: nový cirkus je svébytný útvar, dnes tak populární, ale ne každý činoherec dosáhne takového mistrovství, aby divák netrnul při akrobatických pokusech, a naopak, ne každý akrobat cítí příběh aniž by sklouzl do trapné nápodoby. Vzpomeňme na první Putyku - nadšení pražského publika souviselo (podle mne!) s neznalostí žánru. Chválili lidé, kteří na Letní Letnou nedorazili, protože čekali drezúru koní, a tudíž pak neměli žádného srovnání... Teď ovšem musím doplnit, že léta dřiny lidí kolem Rosti a třeba ze Stodůlek nese neskutečné ovoce kvality a diváckého zážitku. Samozřejmě až poté, kdy došlo k dosažení takové úrovně mistrovství, že divák nepřemýšlí nad tím, zda herec z té šály spadne, nebo zda akrobat hraje zadumaného, nebo jej jen bolí zuby...
OdpovědětVymazatVtip je v tom, že právě Que-Cir-Que a Bouda byly výborné (a rozhodně nikoli obvyklé) příklady nového cirkusu, který v ideálním případu obsahuje jak cirkus, tak divadlo a tyhle dvě složky se navzájem přirozeně prolínají a posilují. Do jisté míry se něco takového, myslím, povedlo i v oné první La putyce, která docela šikovně pracovala s divadelním a hudebním rámcem a přitom se ještě nepouštěla do banálních hlubokomyslností, které jsou v novějších inscenacích tohoto souboru tím nejspornějším momentem.
OdpovědětVymazatAle rozhodně si nemyslím, že by cílem mělo být dosažení stavu, aby se divák o účinkující nebál nebo bral jejich triky za samozřejmé (obecně vzato, aby nebyl okouzlen technickými dovednostmi). Právě naopak - vždyť to je přece na jakémkoli cirkusu jedna z klíčových věcí. Takové to užaslé "ach", které se spontánně ozve z publika..
Se značným zpožděním dva podoteky... K prvnímu odstavci: nenazýval bych novým cirkusem nic, v čem by se cirkus a divadlo přirozeně neprolínalo. Ten rozptyl je od divadelnější Boudy či Gulka až po žonglérské gagy Ateliéru Lefeuvre a André - ale i jejich dvacetiminutová groteska je nakonec divadlem, třebaže s minimální dramatickou situací. Bez divadla je to furt cirkus, bez cirkusáků je to pořád "jen" divadlo. Takže podle mne to není ideál, ale základní forma. Z čehož plyne i druhá poznámka - souhlasím, divák musí cítit napětí a možná i strach, když krásná slečna po hlavě sjíždí ze šály... Jen ne rozpaky nad hrou na cirkus či dokonce dotírající trapnost. Ale myslím, že stejně mluvíme o tom samém.
OdpovědětVymazat