Mikulka: Střepy a chlebíčky (11:55 - Jatka78)

Je to problém, který se vrací pořád dokola: jak se má divadlo vyslovit k tzv. současným problémům, aby z toho nebyla jen jakási opožděná 3D ilustrace toho, co bylo včera k vidění v televizních novinách a předevčírem všude na internetu. Odpověď bohužel nedává ani nová Mikuláškova inscenace Střepy a chlebíčky, kterou se soubor 11:55 přesunul ze Švehlovky do nyní již oficiálně otevřených Jatek78.

Přednosti i slabiny inscenace ukáže hned první scéna. Rozjede se skvěle: všichni herci bezvládně leží v kocovině na podlaze, ztěžka se sbírají a dávají dohromady, pak si sednou za stůl, divoce pijí, sesmilní, porvou se a pak bezvládně odpadnou. Po chvíli se začnou ztěžka sbírat z podlahy - a tak dál, pořád dokola. Je to obraz, který jako by vypadnul ze zábradlácké Buržoazie, mrazivě vtipná groteskní metafora bezútěšného přežívání. Jenže pak dojde na pointu, a rázem se ocitáme o pár pater níž v hájemství přímočaré satiry: opilci postupně zjišťují, že nevidí a že budou mít „trvalé následky“. Tahle inscenace se totiž snaží k obecnějšímu obrazu češství dojít skrze připomínání zcela konkrétních kauz, v tomto případě metanolové aféry.

Obdobný rozpor se pak zopakuje ještě několikrát, a vedle sebe se tak ocitají silné divadelní obrazy s triviální satirou, jakoby si tvůrci neuvědomovali, že prvoplánový výsměch banalitě může být stejně banální jako samotný předmět výsměchu. Citovat parodicky vážným hlasem text jakési odrhovačky Kabátů, to je snad spíš do školní besídky. Škromachovy hovory od bazénku a jeho nevkusná selfie by zas bylo asi lepší ponechat Facebooku a těm, kterým tahle zoufalost stále ještě připadá jako dostatečně čerstvé téma pro všeliké zesměšňování. Řadě hezky založených scén navíc podráží nohy přílišná délka; třeba když se postavy pohybují po scéně a s úděsem zjišťují, že vše na co sáhnou nebo šlápnou, vyrábí nějaká Babišova firma (jejich jména čte jedna z hereček věcně do mikrofonu). Nebo když se až k únavnosti rozehrává pokus o uctivou vzpomínku na čtyři statečné poslance, kteří odmítli hlasováním schválit srpnovou invazi - a nikdo přitom není schopen si na jejich jména vzpomenout. Dost nepochopitelný byl i nastavovaný konec, kdy gagy se státními vlajkami (samy o sobě docela povedené) přebily a rozmělnily silný výstup, ve kterém se Češka toužící po „jednosměrné cestě na Mars“ nečekaně změní z krutě parodované slepice na osobu, která zoufale touží uniknout ze světa, který ji obklopuje.

Střepy a chlebíčky jsou, až na pár příliš zdlouhavých pasáží, docela zábavná inscenace, která je, jak už bývá u Mikuláška zvykem, po technické stránce velmi dobře vystavěná (a také dobře zahraná). Nechybí ani celá řada hezkých nápadů, nebo absurdních, přesně načasovaných gagů. Jenže co s tím, když to všechno nakonec stejně překryje docela obyčejná a nikterak objevná satira.

Více informací o inscenaci zde