Mikulka: Cirk-UFF Trutnov (sobota)

Sympatičtí Finové, super-mega show a jedno nepříjemné překvapení

Na programu soboty, tedy hlavního hracího dne celého festivalového programu, byla tři velká představení. I když s tím počtem to bylo trochu komplikovanější. Ale o tom níže.

Finský Sirkus Aikamoinen je čtveřice sympatických artistů, kteří pracují systémem „od každé techniky kousek,“ takže během hodinového představení The Land of the Happy došlo na triky od obligátní hrazdy a akrobacie na kole, až po stínohru, Cyrovo kolo nebo bubenicko-žonglérskou exhibici. Technicky nic oslnivého, podstatné ale bylo to, že většinu čísel výrazně povyšovala schopnost přihodit k cirkusově neuspořádanému sledu atrakcí nadhled a sebeironický vtip. Protagonistou byl v tomto ohledu artista s vizáží lehce mimoňského trolla, s rozcuchaným plnovousem a silnými brýlemi - zkrátka ten typ, který vypadá legračně, aniž by se o to nějak moc usilovně snažil. Výsledkem byly scény, které dokázaly pobavit (o nic víc tu nešlo a jít ani nemělo) jak „cirkusově“, tak „divadelně“. Třeba opakované akrobatické číslo, po kterém se tři pánové mručivě a nekonečně dlouho ujišťovali o tom, jaké to bylo skvělé, zatímco artistka - z logiky věci hlavní hvězda - jen zmateně a opuštěně postávala opodál.

Příslib hlavního festivalového taháku vrchovatě naplnilo představení americko - švédské trojice Water on Mars. Byla to krajní podoba nového cirkusu: divoká žonglérská jízda, předvedená prakticky bez oddechu a ve stupňujícím se tempu, hnaná dopředu i dynamickou taneční hudbou. Nic víc než technika a energie, obé ovšem v intenzitě vídané jen málokdy. Bylo to jediné trutnovské představení s příslovečným „wow-efektem“, špičkově provedený novocirkusový pop, a není divu, že jej hlediště ocenilo nekončícími ovacemi ve stoje. Za sebe k tomu mohu dodat, že navzdory příjemnému zážitku i respektu k naprosté profesionalitě účinkujících mi Water on Mars zas tak úplně „mega-super“ (jak pravil jakýsi hlas v rozcházejícím se davu) nepřišla. První půlhodina byla oslnivá, pak už ten nápor začal být trochu jednotvárný a unavující, stejně jako nepřetržitě znějící našlápnutá hudba v podkresu.

A na závěr ono slibované zklamání. Možná i tak trochu varování pro ty, kteří si ještě plánují nedělní program (sobotní představení se hrají ještě jednou). Pokud takhle večer vyrazíte na představení norského divadla Cirkus Xanti, které se jmenuje Pluto Crazy, může se vám snadno stát, že budete hodně zklamaní, protože uvidíte prakticky totéž, co jste viděli odpoledne pod hlavičkou finského souboru Sirkus Aikamoinen. Jednoho z pánů nahradila dáma, zhruba třetina výstupů se obměnila, zbytek ale zůstal téměř beze změny; tedy pokud za změnu nebudeme počítat, že to bylo celé nesrovnatelně unavenější a podstatně méně vtipné než The Land of the Happy. Nemohu si pomoci, ale tohle jednoduše nechápu. Vždyť je to - vzhledem k absenci sebemenšího varování ve festivalovém programu - přístup na hranici podvodu.

Článek o festivalu Cirk-UFF vyjde ve Světě a divadle
Web festivalu je zde
foto Kateřina Rudčenková