Mikulka: Plzeň - neděle (O hezkých věcech, Vlnolam, Láskavé bohyně)

Není laskavost jako laskavost

Masopust - O hezkých věcech, které zažíváme. Je hezké, když titul nelže. V tomto případě platí, že představení je úplně stejně slizké jako jeho název. Taky je to dost velká legrace, a to legrace, jak se dnes s oblibou říkává, „nekorektní“ (i když na tohle označení už mám stejnou alergii jako na samotnou korektnost, musím se přiznat). Nebo lépe řečeno, Jan Frič a spol. servírují legraci, ze které se divákům v ideálním případě udělá dříve nebo později špatně. Je to taková divadelní cukrárna, která ve velkém nabízí hezky vyhlížející zákusky, přeslazené a taky trochu žluklé. Veselé parodické scénky, zářivé tváře, úsměvy a úžasné citáty od Shakespeara a Čechova přes Malého prince až po Demlovy Moje přátele. Nechybí Marta Kubišová ani dalajlama, svlečení herci, roztomilý, byť trochu únavný vozíčkář Honza za dveřmi, kompost, Jenůfa, co je komu libo.
Kolikrát se vám poštěstí napsat přímo z představení pohled s cituplným vzkazem rodičům či blízkým? (Pevně věřím, že herci nekecali a fakt to pošlou.) A pokud bychom toužili po metafoře, tak třeba ta paní v televizní obrazovce, která sice trochu nemůže dýchat, ale nikdo z toho není smutný, ani ona sama ne. Proč by taky byla, když je ta voda nejspíš jen tak namarkýrovaná v jakési velké sklenici a všude kolem tryská radostné dobro jako z páchnoucí fontány. Veskrze sympatický kousek.

Vesturport – Vlnolam. Jedním slovem: rozpaky. Jednou větou: rozpaky z neurčitě popisné vztahovky o islandských rybářích, umocněné tak příšerně pouštěnými titulky, že se dialogy skoro nedaly sledovat. Což je u inscenace založené na dialozích tak trochu potíž. Viděl jsem Vesturport před čtyřmi lety, když dostali v Petrohradu Evropskou divadelní cenu, a byla to efektní podívaná, trochu popová, ale technicky velmi dobře provedená, spolehlivě šlapající, navíc světácky hraná v angličtině. Vlnolam naopak působil tak trochu provinciálně. Zatím jsem se té obligátní festivalové otázce vyhýbal, ale tady už padnout musí – proč se v Plzni objevilo tohle, tomu opravdu nerozumím.

Slovenské národní divadlo – Láskavé bohyně. Na závěr festivalu cosi na usmířenou konzervativnímu plzeňskému publiku. Nebo taky pandán ke komplikovaně všežravé, obtížně uchopitelné (A)pollonii. Zkrátka ještě jednou téma holocaust a odpovědnost, tentokrát v podání tradiční měšťanské činohry: všechno hezky přehledné, srovnané, s efektně provedenými a snadno čitelnými postavami. A na závěr monolog, ve kterém se hlavní padouch obrátí na diváky s tím, že oni by se na jeho místě nechovali jinak – tahle úvaha určitě není banální (mimochodem, její část zazněla i v Apollonii), jenže způsob, jakým se k ní Vajdičkova inscenace dopracuje, by svou prvoplánovou názorností slušel spíš nějakému televiznímu seriálu.

více na www.festivaldivadlo.cz/cs/program