Heslem mého prvního festivalového dne se stala věta „Ničeho se nebojte“. Tu poněkud nervózním tónem opakovala zdejší sympatická produkční, když se ukázalo, že systém s rafinovaností softwaru vlastní zrušil dávno objednané, ale den předem nevyzvednuté lístky, a dal je do prodeje. Nebál jsem se, a vzápětí se před divadlem s beznadějně vyprodaným Mojmírem II. objevila kolegyně Lenka Dombrovská, které shodou okolností jeden lístek přebýval.
Dotyčné rezervace byly do systému znovu umně vecpány, a když jsem si je chtěl vyzvednout před Juliem Caesarem, kamžto jsem na poslední chvíli spolu s mnoha dalšími doběhl z protáhnuvšího se Mojmíra, ukázalo se, že systém i tuto objednávku nemilosrdně zrušil, protože nebyla vyzvednuta pět minut před začátkem představení. Pcha. Není se čeho bát. Všechno dobře dopadlo a trocha vzrušení před moderním politickým divadlem ještě nikdy nikoho nezabila.
Slovenské národné divadlo: Mojmír II. Klimáčkův a Ballekův Mojmír II. je docela odvážný pokus, jak se porvat s vlastní historií i současností. Navíc divadelně poněkud excentrickým způsobem, který v bratislavském Národním divadle nejspíš leckomu nepůjde tak docela pod nos. I když, abych byl upřímný, občas mi ta přemíra hysterie a trochu na efekt budované scénické obrazy nešly pod nos taky. Přesněji řečeno: občas se stihly okoukat dřív, než režie přišla s něčím novým. Ale ani tak to nebylo marné: na jedné groteskní hromadě se ocitl Svatopluk i se svými nesvornými syny, věrozvěsti, spory o prozápadní či provýchodní orientaci země, otázky po tom, jaká míra cynismu a krutosti může být v politice užitečná a přípustná, ryze současné frustrace i záchvěvy národovectví a tak dál… ve kterém českém divadle si něco takového můžeme užít, že ano.
Vígszínház Budapešť: Julius Caesar Shakespearovy antické hry jsou politickým divadlem par excellence, a platí to i pro ne moc často hraného Julia Caesara. Na budapešťské inscenaci Róberta Alföldiho je sympatické, jak se mu podařilo shakespearovo politično, celou tu nejednoznačnou směs dobrých i méně dobrých důvodů, kličky a populistické triky přenést do současného světa, aniž by to působilo nesmyslně, toporně nebo směšně. První dvě třetiny, osnování vraždy diktátora a všechny podivné tanečky po ní, byly výborné, škoda že se to celé poněkud rozsypalo v závěru, kdy bylo nutné přivést na scénu bojující armády. Což bývá (nejen) u Shakespeara tradiční kámen úrazu. Co si jen počít se všemi těmi pobíhajícími, zkrvavenými a vznešeně hovořícími ozbrojenci.
Ale dá na to podívat ještě z trochu jiného konce: jako na „velké divadlo“. Naprosto samozřejmě zvládnutý prostor (určený docela jednoduchým, ale účinným nápadem s dvojitým schodištěm, po kterém postavy zezadu vystupují na scénu), přesní herci, kteří nervou kulisy, ale taky nefigurkaří - prostě všechno to, na co lze v Česku narazit jen zřídka, pokud vůbec. O den dřív jsem byl na zlínských Žítkovských bohyních a tak se mi vnucovalo srovnávání. U těch je totiž snaha o „velké plátno“ více než zřejmá, a přes všechny výhrady (a že by jich bylo) vlastně docela úctyhodná: čtyři hodiny, spousta postav, spousta děje, proudy emocí. Jenže málo platné, „velké divadlo“ to není, spíš divadlo mechanicky zvětšené (nebo nastavované), než opravdu velké. Jak v režii, tak v herectví. Kdyby se to celé odehrávalo v prostoru zmenšeném na třetinu, nemuselo by se změnit prakticky nic a věci by to nejspíš bylo jen ku prospěchu.
článek o Divadelním světě vyjde v týdeníku Echo
více informací zde
Dotyčné rezervace byly do systému znovu umně vecpány, a když jsem si je chtěl vyzvednout před Juliem Caesarem, kamžto jsem na poslední chvíli spolu s mnoha dalšími doběhl z protáhnuvšího se Mojmíra, ukázalo se, že systém i tuto objednávku nemilosrdně zrušil, protože nebyla vyzvednuta pět minut před začátkem představení. Pcha. Není se čeho bát. Všechno dobře dopadlo a trocha vzrušení před moderním politickým divadlem ještě nikdy nikoho nezabila.
Slovenské národné divadlo: Mojmír II. Klimáčkův a Ballekův Mojmír II. je docela odvážný pokus, jak se porvat s vlastní historií i současností. Navíc divadelně poněkud excentrickým způsobem, který v bratislavském Národním divadle nejspíš leckomu nepůjde tak docela pod nos. I když, abych byl upřímný, občas mi ta přemíra hysterie a trochu na efekt budované scénické obrazy nešly pod nos taky. Přesněji řečeno: občas se stihly okoukat dřív, než režie přišla s něčím novým. Ale ani tak to nebylo marné: na jedné groteskní hromadě se ocitl Svatopluk i se svými nesvornými syny, věrozvěsti, spory o prozápadní či provýchodní orientaci země, otázky po tom, jaká míra cynismu a krutosti může být v politice užitečná a přípustná, ryze současné frustrace i záchvěvy národovectví a tak dál… ve kterém českém divadle si něco takového můžeme užít, že ano.
Vígszínház Budapešť: Julius Caesar Shakespearovy antické hry jsou politickým divadlem par excellence, a platí to i pro ne moc často hraného Julia Caesara. Na budapešťské inscenaci Róberta Alföldiho je sympatické, jak se mu podařilo shakespearovo politično, celou tu nejednoznačnou směs dobrých i méně dobrých důvodů, kličky a populistické triky přenést do současného světa, aniž by to působilo nesmyslně, toporně nebo směšně. První dvě třetiny, osnování vraždy diktátora a všechny podivné tanečky po ní, byly výborné, škoda že se to celé poněkud rozsypalo v závěru, kdy bylo nutné přivést na scénu bojující armády. Což bývá (nejen) u Shakespeara tradiční kámen úrazu. Co si jen počít se všemi těmi pobíhajícími, zkrvavenými a vznešeně hovořícími ozbrojenci.
Ale dá na to podívat ještě z trochu jiného konce: jako na „velké divadlo“. Naprosto samozřejmě zvládnutý prostor (určený docela jednoduchým, ale účinným nápadem s dvojitým schodištěm, po kterém postavy zezadu vystupují na scénu), přesní herci, kteří nervou kulisy, ale taky nefigurkaří - prostě všechno to, na co lze v Česku narazit jen zřídka, pokud vůbec. O den dřív jsem byl na zlínských Žítkovských bohyních a tak se mi vnucovalo srovnávání. U těch je totiž snaha o „velké plátno“ více než zřejmá, a přes všechny výhrady (a že by jich bylo) vlastně docela úctyhodná: čtyři hodiny, spousta postav, spousta děje, proudy emocí. Jenže málo platné, „velké divadlo“ to není, spíš divadlo mechanicky zvětšené (nebo nastavované), než opravdu velké. Jak v režii, tak v herectví. Kdyby se to celé odehrávalo v prostoru zmenšeném na třetinu, nemuselo by se změnit prakticky nic a věci by to nejspíš bylo jen ku prospěchu.
článek o Divadelním světě vyjde v týdeníku Echo
více informací zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme