Mikulka: Divadelní svět Brno, úterý (Banquet Shakespeare + Višňový sad)

Jedna - jedna, to je slušné skóre

Théâtre de la massue: Banquet Shakespeare  Dám na předsudky. Zvlášť jsou-li podepřeny vlastními rešeršemi. Lomnického a Čičvákův Kapitál jsem si loni přečetl a také o inscenaci jsem toho slyšel dost na to, abych se hlavnímu odpolednímu představení dnešního festivalového dne vyhnul velikým obloukem. Jenže náhradní volbou Banquet Shakespeare jsem si moc nepomohl. Hlubokomyslně se tvářící, leč zcela nápaduprostá ilustrace Kottovy proslulé teorie o „osudovém schodišti“ byla tak beznadějně nijaká, že jsem si tajně přál, aby někomu z diváků zazvonil mobil a událo se tak aspoň něco smysluplného. Nezazvonil. Takže: citát z Kotta, citát ze Shakespeara, banální předvedení nějaké loutky a tak pořád dokola, celou hodinu. Beru to jako Marxovu pomstu – je to myslitel, s nimiž není radno si zahrávat.

Theater Bremen: Višňový sad Zato večerní Višňový sad byla radost sledovat. Představení začalo docela nenápadně, jako jen zlehka nadsazené rozehrávání čechovovských situací na velké bílé prázdné scéně, ale postupně se to všechno rozjíždělo do podivuhodných obrátek. Přitom se hrálo vlastně docela „věrně autorovi“, s minimem škrtů a po smyslu textu. O tom, že Čechov uměl sestavit spleť zoufalých vztahů jako nikdo druhý, není pochyb, a tahle inscenace jako kdyby se na ně dívala skrz zvětšovací sklo, někdy přiložené blíž, jindy trochu dál. A navíc se skvělou nostalgickou hudbou multiinstrumentalistky a zpěvačky Maartje Teussink.

Když už jsem tu včera začal se stesky typu "co nám doma chybí", budu v nich pokračovat. Theater Bremen předvedl to, co se v českých inscenacích Čechova moc nedaří: nesnažilo se to být ani moc veselé, ani moc ironické ani nějak okázale jiné a originální, přičemž to ale ani náznakem nebylo staromilné nebo upachtěné. A všichni zúčastnění hráli tak nějak nenápadně dobře, nikdo na sebe nestrhával pozornost na úkor ostatních, a když už se objevil divočejší režijní nápad, dával v rámci celku jasný smysl. I když teda, dvě dámy vedle mne si to po dlouhé a velmi trapnosmutné scéně, ve které byli Aňa s Péťou „frontálně“ nazí, asi nemyslely. Polohlasem brblajíce opustily sál a po přestávce se již neobjevily.

článek o Divadelním světě vyjde v týdeníku Echo
více informací zde