Škorpil: Hamleti (Divadlo Na zábradlí)

Srovnání Hamletů s Požitkáři se nelze vyhnout: podobná „etudová“ struktura; podobná směs fixovaných improvizací ze zkoušek, okamžitých nápadů i více či méně ironických interpretací cizích textů; podobná cpinovsko-viebrockovská „místnost“ a dokonce i podobně velmi solidní herectví nepadající do vyslovených manýr ani podbízivosti. Rozdíl tu ale přeci je: Požitkáři hovořili o smrti a umírání a tedy o něčem, s čím se musí vyrovnat každý. A díky tomu se také snáze dostávali na dráždivou hranu tabu a groteskní a nekorektní optikou třeba i šokovat. Ovšem Hamleti jsou o herectví a hercích. A hraje se tu o všem co si pod titulním částečně hanlivým pojmem lehce představíte: o hraní a předstírání; o tom, že být herec je radostné i smutné; o herecké šatně; o herecké „latině“… Je to patřičně sebeironické (nechybí ani více či méně šifrované odkazy dovnitř i vně divadla), parodické a samozřejmě i zábavné. Jenže mnohem snadněji, snad až líbivěji. Chybí ona šance zasáhnout, znervóznět, dotknout se; není zde temnější odstín. A z principu ani nemůže. Že jsou herci jen „hamleti“ ví přece každý.