Švejda: S úsměvy idiotů (Divadlo v Dlouhé)

Ano, i já, tak jako Vladimír Mikulka, předpokládám, že "V Dlouhé mají nejspíš zaděláno na další divácký hit." Suverénní, důmyslné a přitom scénicky (režijně) úsporné zpracování zvoleného materiálu (písně Vodňanského a Skoumala, verše Jana Borny, kresby Jaroslava Milfajta, anonymní poezie a nápisy ze zdí) - a přesto ve mně tanula jedna pochybnost: vždyť v té Dlouhé vlastně předvádějí docela obyčejný mainstream, který by se dal klidně provozovat v takovém ABC. Jak to? Zdá se mi totiž, že inscenace postrádá jistou "přidanou hodnotu", jistý hlubší, závažnější tón.
Schází totiž jak v přednesu Bornovy poezie, z níž zůstalo jen jakési povšechné (hořce humorné) "smutno" a "teskno" a vytratilo se to existenciálně skutečně bolestivé (které je přítomné v autorových nejlepších verších), tak v interpretacích písní Vodňanského a Skoumala. Maršálové, Jak mi dupou králíci či Večerní požár - to přeci nejsou jen chytlavé melodie s rozverně nonsensovými texty, pro které stačí jen nějaké to jevištní použití králičích uší či mužů v uniformách se síťkou na motýly,  to jsou skladby, které mají i svůj nenápadný, hrozivě společenský podtext. Tak jako například povídky Daniila Charmse.
Zvolil bych tento příměr: S úsměvy idiotů jsou na tom podobně jako "vykastrovaná" využití písní Jdou páni doktoři a Jak mi dupou králíci ve Večerníčcích Maxipes Fík a Bob a Bobek.
Recenze vyšla 30. 11 v Lidových novinách