Mikulka: Bratři Karamazovi (Činoherní klub)

Čičvákovi Bratři Karamazovi končí tak trochu po sartrovsku, rozjuchaným mejdanem, se spokojeným starým Karamazovem jako ďáblem v obrysu rudě planoucích dveří. V pekelných plamenech skončí všichni - a ani o tom nevědí. (S takovým výkladem Dostojevského by se jistě dalo polemizovat, o to tu teď ale nejde.) Je to po všech stránkách nejpovedenější scéna celé inscenace; tím spíš, že si pro ní režie připravila půdu hodně důrazným vypíchnutím úvahy o tom, že nejnebezpečnějším ďáblovým trikem je přesvědčit lidi o tom, že vůbec neexistuje.

No jo, jenže když ony tomu předcházely víc než dvě hodiny neobyčejně chudokrevného a nezáživného divadla. Po scéně se mátožně pohybovaly postavy, kterým nešlo uvěřit jakoukoli hloubku, jakýkoli opravdový vnitřní náboj. Přitom neschopnost dát postavám určitou váhu, obdařit je běsy, rozervaností  (byť třeba tragikomickou) je u Dostojevského nedostatek naprosto zásadní a vlastně nepřekonatelný. V žádném případě ho nemohou vyvážit režijní nápady v podobě zcela zbytečné projekce (vždyť už to snad není ani v módě), banálních žertíků s latrínou nebo nemotorného Grušenčina obtáčení go-go tyče, abych jmenoval alespoň ty nejnešťastnější.

více informací o inscenaci zde