Mikulka: Poutník (Sdružení Kolonie - Meetfactory)

Na Poutníka jsem se do Meetfactory vypravil stylem „čistý list“: Jelinekové hru jsem neznal a nesnažil jsem se ani předem vyzvědět cokoli o záměrech inscenátorů. No a - upřímně řečeno - jako čistý list jsem z toho představení taky odešel. Trojice ohavně vyhastrošených hereček s inkontinenčními plenami se pohybovala po špinavě zaprášené scéně a na střídačku vyprávěla nesouvislý a nepříliš srozumitelný příběh starého a nejspíš i trochu bláznivého muže. Na straně jeviště stála postarší televize zakrytá igelitem, ve které pořád dokola běžela smyčka; rozeznat se daly nejasné tváře Martina Konvičky, Miloše Zemana a Daniela Landy. Jenže do valného smyslu se mi to celé nějak ne a ne složit.

Zpočátku jsem se poctivě snažil porozumět, po chvíli jsem ale úplně jednoduše rezignoval a představení už jen tak trpně dokoukal. Ono to totiž nebylo nějak zvlášť strhující ani co do režijní nápaditosti nebo herecky: dámy své texty spíš jen tak odříkaly, a nedělo se přitom prakticky nic, co by upoutalo pozornost. Představení paradoxně ožilo pouze v pasážích, které nesouvisely s textem, třeba když došlo na popíjení kafíčka z miniaturních panenkovských hrníčků, nebo na parodii jakési punkové písně, provedené s opravdickou zkreslenou kytarou a agresivním bubnováním. Proč se tam ale dostalo zrovna tohle, nemám tušení.

Jednou větou, zážitek, o kterém se s povzdechem říkává „nic proti ničemu“. Pikantní na celé věci je, že jsem dnes ráno shodou okolností slyšel v rádiu rozhovor s režisérkou, ze kterého vyplynulo, že to celé mělo být přesně naopak: dravě a aktuálně, proti všemu. No nevím, vážně nevím.

Více informací o inscenaci zde