Jan Kačena a spol. pokračují po loňském odchodu z holešovického Podniku v napůl anonymním vršovickém sklepě. A jak už to tak u tohoto spolku bývá, daří se jim komplikované podmínky proměnit (alespoň částečně) v divadelní plus. Prostor má sice dost nešikovné divadelní parametry, tři propojené místnosti do L, atmosféra nefalšované alternativy tu ale rozhodně nechybí. Konec konců, sedět uprostřed a sledovat dění ve dvou okolních místnostech může mít své kouzlo.
▼
pátek 29. dubna 2016
sobota 23. dubna 2016
Švejda: Pýcha a předsudek (11:55 - Jatka78)
Divadelní seskupení 11:55, jeden z rezidenčních souborů Jatek 78, se pod režijním vedením Petry Tejnorové a se scénáristickou účastí Jana Tošovského, Jany Macíčkové i členů souboru rozhodl pro svéráznou adaptaci populárního románu Jane Austenové z počátku devatenáctého století Pýcha a předsudek. Tvůrci především do příběhu, který si upravili k obrazu svému, vnesli dva bizarní motivy. Tím prvým je skutečnost, že světem se šíří „nezemský mor“, který z lidí dělá „neživé“ (rozuměj zombie); mor, jehož „spouštěcím mechanismem“ se stala poprava francouzského krále Ludvíka XVI. (mor tedy jako důsledek „patologických“ projevů francouzské revoluce?) a který „nyní“, „na začátku románu“, dorazil i do hrabství Hertfordshire, kam přijíždí na panství Netherfield nový nájemce, mladý svobodný muž Bingley se svým přítelem Darcym; pánové, o které začne projevovat zájem rodina Benettova, která mimo jiné zahrnuje pět zatím neprovdaných dcer... Druhý motiv tvoří fakt, že postavy ovládají bojová (asijská) umění...
neděle 17. dubna 2016
Mikulka: Eleusis (Handa Gote - Alfred ve dvoře)
Handa Gote má za sebou své asi nejúspěšnější období a je to znát i na zájmu diváků. Nová premiéra byla událostí, o které se „vědělo“ i mimo úzký okruh zájemců o divadelní alternativu. A samotný soubor jako kdyby tomuto zájmu vyšel vstříc stravitelnější, přístupnější inscenací: variace na klasický antický mýtus o Persefoně je víc než čím jiným sofistikovanou parodií (byť zaštítěnou vznešenými slovy o „nemožnosti velkého příběhu“).
sobota 16. dubna 2016
Švejda: Eleusis (Handa Gote - Alfred ve dvoře)
Handa Gote volí v Eleusině "velký formát". Zadní stěna jeviště je pokryta velkými bílými plachtami, na které - tak jako na podlahu - běží permanentní dotíravě "mohutná" projekce; zní hypnotizující, tanečně pulsující hudba; Veronika Švábová, lehce stylizovaná do podoby jakési japonské tanečnice, do hry vstupuje pohybovými kreacemi; "démonický" Tomáš Procházka, v různých - tu více tu méně bizarních - převlecích, se drží spíše "operně sošných" postojů; a za stoly na pravém boku scény sedí dva "technici" s notebooky...
neděle 10. dubna 2016
Mikulka: Kabaret Burka (Divadlo J.K.Tyla Plzeň)
Po odstrašujícím zážitku s pokusem o aktuální „česko-africkou“
angažovanost v podání Bílých psů a černých koček ve Studiu Hrdinů byl plzeňský „česko-muslimský“
Kabaret Burka aneb Z českých luhů a hájů docela úlevou. I když za cenu toho, že
se tu z větší části jen tak výsměšně připomenuly události a výroky, které se v
českém politickém prostoru vyrojily za pár posledních měsíců. Od šibenic na demonstraci až po výsledky Zlatého Slavíka, zkrátka takové, u
kterých je těžké, aby vám nepily krev. Pokud tedy nejste fanoušky Konvičky, Okamury a jiných jim
podobných, což se ale mezi námi, co spolu kamarádíme, tak nějak nepředpokládá.
sobota 2. dubna 2016
Švejda: Jako břitva (Němcová) (Národní divadlo)
Figura Boženy Němcové je v inscenaci Štěpána Pácla (samotný text Lenky Lagronové jsem nečetl) spíš než objektem zájmu jen jakýmsi vehiklem: v prvé části večera tématu "uvědomování se ženy", v druhé tématu "češství". Jak prvé, dalo by se říct vzorně feministické, tak druhé, ponejvíce disputační, polovině je společná tezovitost: to, co se na jevišti děje, šustí papírem, je předvídatelné - skutečně dramaticky to nepulsuje. Páclova režie, (pro mě libě) tíhnoucí k čistotě tvaru (sošný projev herců, dbaní na dramatiččino slovo, vzdušná monumentalizující scénografie), se pak ale stává jen jakousi sterilní omalovánkou - a "život" se do inscenace dostává jen když se režie od tezovitosti odpoutá nějakým silným scénickým obrazem (židle "vlající" v prostoru), básnickou "odbočkou" dramatičky či některými hereckými vstupy - nejvíce zemitou razancí Gabriely Mikulkové v roli služky Majdy a civilností a přitom psychologickou přesností Davida Prachaře v roli Němce. ("Čechovovská" rovina textu, rozehrávající četné vztahové peripetie figur, bohužel za dané konstelace zůstává jen v podružném pozadí.)
Mikulka: Olga, horrory z Hrádečku (Divadlo Letí a Vila Štvanice)
Dalo by se konstatovat, že co se týče Olgy Havlové, je v téhle inscenaci všechno na svém místě: titulní hrdinka je předvedena jako neokázale pevná žena, která sice žije ve stínu svého manžela, tvoří však svým způsobem těžiště jeho života. A navíc dokáže získat sympatie i respekt svou nepatetickou, neužvaněnou a nesebestřednou věcností i nadhledem. Předvídatelnost takového portrétu kompenzují inscenátoři docela hezkým leitmotivem v podobě setrvalého přetlačování o pozornost: představení začne dlouhým povídáním Václava Havla, kterého jeho manželka ze scény doslova vyhodí s tím, že hlavní postavou má být ona. Variace této situace se pak v mnoha obměnách vracejí. Nevím, jestli je to pojetí vysloveně feministické (k tomuto pojmu se ostatně postava Olgy vyjádří dosti zdrženlivě), téma „silné ženy ve stínu slavného muže“ se mi v každém případě zdálo na celé inscenaci nejnosnější.
pátek 1. dubna 2016
Mikulka: Paradox kulturní rubriky Lidových novin
Je to samozřejmě obecnější věc, ale dalo by se to pojmenovat třeba jako „paradox kulturní rubriky Lidových novin“. Majiteli Lidovek Andreji Babišovi samozřejmě ani malinko nejde o to, aby ho kulturní rubrika chválila nebo podporovala. Potřebuje mít za zády noviny, které mu nebudou dělat potíže, nebudou se protivně šťourat v jeho problémech, tu a tam otevřou téma, které se mu hodí. Chce mít noviny, na které se může spolehnout a současně chce z veřejného prostoru vytlačit noviny, na které se spolehnout nemůže. K tomu je nutné, aby se ty jeho noviny četly, to jest, aby měly jistou úroveň, aby na první pohled vypadaly jako docela normální, snad dokonce skoro nezávislý plátek. Mít kvalitní kulturní rubriku nebo intelektuálně laděnou sobotní přílohu je pro podobný účel k nezaplacení.