Švejda: Pýcha a předsudek (11:55 - Jatka78)

Divadelní seskupení 11:55, jeden z rezidenčních souborů Jatek 78, se pod režijním vedením Petry Tejnorové a se scénáristickou účastí Jana Tošovského, Jany Macíčkové i členů souboru rozhodl pro svéráznou adaptaci populárního románu Jane Austenové z počátku devatenáctého století Pýcha a předsudek. Tvůrci především do příběhu, který si upravili k obrazu svému, vnesli dva bizarní motivy. Tím prvým je skutečnost, že světem se šíří „nezemský mor“, který z lidí dělá „neživé“ (rozuměj zombie); mor, jehož „spouštěcím mechanismem“ se stala poprava francouzského krále Ludvíka XVI. (mor tedy jako důsledek „patologických“ projevů francouzské revoluce?) a který „nyní“, „na začátku románu“, dorazil i do hrabství Hertfordshire, kam přijíždí na panství Netherfield nový nájemce, mladý svobodný muž Bingley se svým přítelem Darcym; pánové, o které začne projevovat zájem rodina Benettova, která mimo jiné zahrnuje pět zatím neprovdaných dcer... Druhý motiv tvoří fakt, že postavy ovládají bojová (asijská) umění...Záměr Tejnorové a spol. je zřejmý: rozehrát romantickou předlohu, peripetie vztahů mezi postavami, jako parodii, ve stylu pokleslého „béčkového“ hororu - tak, jak to ve svých „žánrových“ filmech činí Quentin Tarantino. Nic dalšího se ovšem, zdá se mi, v této transkripcí neskrývá. Žádný hlubší - závažnější záměr, žádné téma; jde spíš jen o takové samoúčelné blbnutí, kdy parodie se stává nejen prostředkem, ale i cílem.
Režisérce se jednoduchý studentský humor bohužel nedaří divadelně příliš povýšit. Hluboký prostor sálu rozděluje do dvou částí: prvá, skrytá za průhlednou oponou, tvoří jakési zákulisí – herci se zde před začátkem představení (před zraky diváků) oblékají či různě rozcvičují. Ve druhé, přední části se hraje. Účinkující jsou vybaveni mikroporty, což snižuje jejich schopnost přesněji charakterizovat figury, a role jsou povětšinou spíš jen jaksi „odmluveny“. Režijní nápady se vyčerpávají v krátkodechém, začasté situačním humoru. Lady Catherine je pojata jako transvestitní role; hojně se manipuluje s červenou tekutinou (rozuměj krví); mistr, u kterého se jedna z postav učí bojovému umění, hovoří směšnou japonskou dikcí - a tak podobně. Režisérka zařazuje i své oblíbené nečinoherní postupy – zde zejména pohybové akce, jejichž užití se však vyčerpává v předvádění „akčních soubojů“. Samotné vyprávění příběhu pak Tejnorová realizuje dost mechanicky: herci do mikrofonu odříkají kus děje a poté sehrají nějaké „číslo“ – výstup.
Kus vrcholí klasickou „akční řežbou“. Ukáže se, že učinit ze všech postav „neživé“ byl promyšlený plán zlovolné lady Catherine, která si Darcyho vybrala jako příští vtělení Satana – a proto dvojice Líza a Darcy, tito poslední „živí“, kteří po všech peripetiích k sobě nalezli cestu, musejí ve finále s lady Catherine i se všemi zombiemi (včetně Líziných sester) svést nelítostnou bitvu...
Stručně řečeno: taková poněkud upocená zábava. Je trochu s podivem, že po ambicióznějších projektech, jakými byly Regulace intimity, Hodní hoši či Střepy a chlebíčky se soubor spokojil s tímto druhem produkce.