Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové - díl 4. (čtvrtek 22.6.)

TYGR V TÍSNI: OSTROV, KDE ROSTOU HOUSLE
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO: KRÁL LEAR

Ranní dětská představení v Draku patří ke každoročním hradeckým radovánkám, a docela upřímně se na ně těším. V Praze by se mi na „mateřinkový“ Ostrov, kde rostou housle moc nechtělo, ale na festivalu je to vítané osvěžení. I když v tomto případě z dobré poloviny zásluhou dětiček věku sotva školního. V arénovitém uspořádání se rozehrává vcelku obligátní příběh o dvou dětech, které zažívají dobrodružství ve vlastním snovém světě - a děti v hledišti, které mají herce doslova na dosah ruky, s tím příběhem jdou s nakažlivě spontánním nadšením.

Důležité je, že inscenace je udělaná na natolik bytelně (abych si vypůjčil hezkou charakteristiku kolegyně Etlíkové), že všechno to dětské pokřikování a hlučení nejen vydrží, ale ještě jí to pomůže. Přede mnou ovšem nejspíš seděl nějaký budoucí kritik. Představení jej sice viditelně zajímalo, ale davem se lacině strhnout rozhodně nenechal. „Ať si to najde sám“ zachoval klidnou hlavu, když všichni ostatní o překot radili jednomu z herců, kudy vede cesta z hlediště. A když ostatní děti okouzleně sledovaly, jak se shora na jeviště sype divadelní sníh, s převahou konstatoval „Jasnej papír“. Ani jsem si nevšimnul, jestli se na konci představení serval s ostatními malými diváky o zbytky rekvizitních chipsů (o které předtím usilovaly děti – postavy), ale jako budoucí kritik by určitě měl. Obstát na rautu je integrální součást řemesla, to je jasné.

Veden nezodpovědnou touhou po dobrodružství, vypravil jsem se odpoledne (místo nabízející se pardubické Virginie Woolfové) za roh na Kavčák na Shakespearův Povyk, bohužel na rozdíl od samotných účinkujících. Spolek se slibným názvem Mrsťa Prsťa se nedostavil, a nic bližšího o tom nevěděli ani samotní pořadatelé. Příště si dám na nespolehlivého Mrsťu pozor.

Král Lear To Městské divadlo Brno bylo večer o mnoho spolehlivější, a na určené místo se dostavilo i s Bolkem Polívkou s v titulní roli krále Leara. Byla to zvláštní podívaná, a vzhledem k tomu, že jsem o přestávce tři a půlhodinového představení zbaběle prchnul na drakovský písničkový večer, bych o ní správně snad ani neměl psát. Ale nedá mi to, alespoň pár poznámek. 

Ta inscenace je totiž svým způsobem dokonalá a je v ní svým způsobem všechno. Hvězda v hlavní roli, napůl krotící a napůl využívající svou profláklou bavičskou manýru (ale ne že by nedošlo na občasné spiklenecké pomrkávání), důstojně odříkané dialogy (s typickou aranží „všichni stojí do půlkruhu a ti vpředu mluví“), opatrné rvačky a šermovačky doplněné bubnováním a obligátním hekáním, okázalá mužnost a neméně okázalá zbabělost. Lyrická nebo patetická hudba, která co nejnázorněji doilustruje právě panující náladu a obdobně pojaté herecké akce: pokud má být sděleno, že obě Learovy dcery usilují o dědictví, provede se to tak, že se o korunu několikrát doslova přetahují. Opatrně modernizované kostýmy (džíny už dnes nikoho nepobouří, ale bez mečů u pasu by to rozhodně nešlo), moudrý a prostořeký šašek, jednoznačný sympaťák, který sklízel jeden potlesk na otevřené scéně za druhým. A hlavně žádný prostor pro překvapení, zneklidňující nebo dokonce drastický obraz, nejednoznačnost, nic, co by mohlo jakkoli znejisťovat. Základní příběh běží hlaďounce a bez skřípání, záporní jsou záporní a kladní kladní už od prvního pohledu. (Pokud se něco z toho ve druhé půlce změnilo, velmi se omlouvám, ale moc tomu nevěřím).

Bylo to k nepřečkání. Jeden má silné nutkání se takovému pojetí Shakespearova mistrovského kusu posmívat, ale vlastně by to byla hloupost: tenhle Lear není inscenace pro kritiky, je to tzv. inscenace „pro lidi“. Pokud se mohu dopustit rychlé generalizace: Mošův talent spočívá právě v tom, že dokáže tak přirozeně a samozřejmě vyjít „lidem“ vstříc. Svým způsobem je to obdivuhodné a svým způsobem z toho jde hrůza.