Vyrypajevovy Opilé jsem nečetl, ale tak intenzivní dojem „dobrá hra, kterou pokazila inscenace“ jsem neměl už dlouho (ale je to opravdu jen dojem, uznávám). V každém případě: k vidění byla série volně provázaných opilecky omámených úvah, ve kterých se rozbíhavě, napůl groteskně a napůl vážně - ale vždy dosti bizarně - mluví o zásadních věcech jako je stav světa, láska, božství a podobně. Cílem inscenátorů nejspíš bylo nabídnout podívanou nepsychologickou a magickou, jenže došlo spíš na nemastný neslaný kompromis mezi tradičním herectvím a mechanicky použitými postupy moderního divadla.
Pramálo charismatičtí herci zůstávají napůl cesty mezi minimalistickou stylizací a povšechně vnějškovou charakterizací postav (což je v případě textu tohoto typu smrtící) a rady si moc nevědí ani s onou titulní opilostí. Vyhýbají se sice triviálnímu komickému předvádění ožralů (až na několik trochu trapných, publikem ovšem dle očekávání nadšeně přijatých excesů), ještě podstatnější však je, že se nedaří navodit žádoucí zastřeně vykloubenou atmosféru „změněného stavu vědomí“, ve kterém teprve mohou padat náležitě třeskuté pravdy i „pravdy“. Podobně neurčitá je i režie, která herce porůznu seskupuje, nechává je popocházet po jevišti nebo i občas spadnout na měkkou molitanovou podlahu, ale stejnějako herectví samotné, vyhlíží i aranžmá postav hodně nijace, spíš jako akce pro akci, než cosi smysluplného a významonosného.
Jistě ne náhodou tak vyzněla nejlépe scéna, v níž manželský pár potká cestou domů opilou neznámou dívku, která začne absurdně, leč důsledně tvrdit, že manžela bezmezně miluje, a že je to jejich jediná šance ve světě, který je „jedno velké hovno“. Zde se totiž inscenátoři (zdánlivě) vzdali všech ambicí a herci jen úplně jednoduše odříkali text – a najednou to všechno začalo dávat smysl i po divadelní stránce. Na celovečerní inscenaci je to ale přece jen trochu málo.
Více informací o inscenaci zde
Foto Eduard Kudláč
Pramálo charismatičtí herci zůstávají napůl cesty mezi minimalistickou stylizací a povšechně vnějškovou charakterizací postav (což je v případě textu tohoto typu smrtící) a rady si moc nevědí ani s onou titulní opilostí. Vyhýbají se sice triviálnímu komickému předvádění ožralů (až na několik trochu trapných, publikem ovšem dle očekávání nadšeně přijatých excesů), ještě podstatnější však je, že se nedaří navodit žádoucí zastřeně vykloubenou atmosféru „změněného stavu vědomí“, ve kterém teprve mohou padat náležitě třeskuté pravdy i „pravdy“. Podobně neurčitá je i režie, která herce porůznu seskupuje, nechává je popocházet po jevišti nebo i občas spadnout na měkkou molitanovou podlahu, ale stejnějako herectví samotné, vyhlíží i aranžmá postav hodně nijace, spíš jako akce pro akci, než cosi smysluplného a významonosného.
Jistě ne náhodou tak vyzněla nejlépe scéna, v níž manželský pár potká cestou domů opilou neznámou dívku, která začne absurdně, leč důsledně tvrdit, že manžela bezmezně miluje, a že je to jejich jediná šance ve světě, který je „jedno velké hovno“. Zde se totiž inscenátoři (zdánlivě) vzdali všech ambicí a herci jen úplně jednoduše odříkali text – a najednou to všechno začalo dávat smysl i po divadelní stránce. Na celovečerní inscenaci je to ale přece jen trochu málo.
Více informací o inscenaci zde
Foto Eduard Kudláč
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme