Škorpil: Sen čarovné noci (Národní divadlo)

Dělal jsem si legraci, že budu ten, kdo místní spor pánů Mikulky a Švejdy o Snu čarovné noci rozetne. Že se čeká na můj hlas, který převáží soud. No, nestane se. S inscenací to mám totiž tak nějak napůl. Chápu, co dráždilo Vladimíra Mikulku. Také bych se bez většiny „gagů“ obešel, zvláště jsou-li obehrávány okatě, opakovaně a tak, aby si všiml fakt každý. Ale je to veselá, letní taškařice, tak přeci „sranda muší bejt“. Stačilo by ubrat na důrazu a množství, nechat ať si všimne, kdo chce a dokáže. Velký problém, jsme-li u těch vtipů, mám s „přepsanými řemeslníky“. Jen je trochu opačného rázu. Tady totiž, aby vtip pohledal. Ano, jistě má to být ta „hraná trapnost“. Jenže většina zde nemá co hrát, protože nahradit starý obsah něčím novým se prostě nepovedlo, tak se jen tak kroutí, zubí či šklebí. Říkám si, že když už je předloha tak silně redukována, možná by bylo bývalo možné zbavit se i všech řemeslnických scén, nebo je redukovat jen na nejnutnější minimum. Což se týká i dvojice Theseus+Hippolyta: redukovat na nejnižší možnou úroveň a především nedovolit Ondřejovi Pavelkovi žádná extempore a poznámky stranou.
Více místa a prostoru by tak zbylo „lesním scénám“, kde se Danielu Špinarovi podařilo několik vynikajících obrazů jako je příchod Titanie, odkouzlení světelnými meči apod. Zkrátka tam, kde se spoléhá více na fantazii a obrazovost, než vtipkování, gagování a – s odpuštěním - kašpařinky. Jediný, komu to poslední „sluší“ je Michal Kern, protože tomu se to vše daří skloubit do dráždivě protivné, nebezpečné a podivně těkavé figury. Mezi „mladými milenci“ se mi nejvíce líbily obě dámy, tedy Lucie Polišenská a Pavla Beretová. Komiček má Národní divadlo jak patrno velkou zásobu. Tradičně výborná se mi zdála Pavlína Štorková jako Titanie – elegantní, v pravou chvíli uvěřitelně poetická a zároveň přiměřeně ironická, kde třeba.
Jinými slovy: byl bych uvítal více toho čarování a snění, možná na úkor komedie a laciné „odvázanosti“. Sen čarovné noci jistě chce být a je kus takzvaně divácký. Doufal bych ale, že onen divák je v Národním divadle náročnější a není třeba mu místy jít až tolik naproti.