Mikulka: Festival KioSK (Stanica Žilina-Záriečie)

KioSK je radost

Tři dny v Žilině-Záriečí vydaly na tolik průšvihů i zážitků, že by vystačily na měsíc. Dvě hodinky čekání v industriální krajině za Púchovem, protože se rychlíku před námi „rozbila mašina“, žilinské nádraží v dešti (intenzivní zážitek ne úplně příjemného typu vykompenzoval skvělý kebab ve Western grilu nebo jak se ten na pohled značně podezřelý stánek jmenoval). Druhdy luxusní promenáda mezi nádražím a náměstím Andreje Hlinky, plná sekáčů a kebabáren, a na samotném náměstí městské divadlo v tom nejčistším mussoliniovském stylu. Na trochu menším nádraží v Záriečí o mně sice věděli, ale na žádném seznamu jsem k nalezení nebyl. Lístky do divadla i bydlení jsem bez problémů dostal. Problémy kioskáři řeší s nefalšovanou alternativní ležérností.

Na Zastávce je všechno hezky v jednom (pro ty kteří se neorientují: ta divná válcovitá věc na fotce, vlevo pod silničním nadjezdem, je zdejší divadlo, zvané S2 - a je kompletně postavené z bedniček od piva). Stanové městečko se rozkládá na zahradě hned za nádražně-divadelní budovou a dotyčným nadjezdem, což je to romantika, kterou jsem táborníkům v dost hnusném počasí moc nezáviděl. My choulostivější dostali ubytko za rohem v internátu 5. speciálního pluku slovenské armády, a byl to další zážitek sám o sobě. Vybydleně vyhlížející panelák, posprejovaná betonová zeď se spoustou ostnatého drátu, vintage tréninkové prolézačky (momentálně bohužel bez bojovníků), na trávníku mezi panelákem a zdí s ostnatým drátem památník židům, které ze zdejšího sběrného tábora odváželi do koncentráků, z obou stran rušná výpadovka, spousta betonu. Ve vrátnici ubytovny vítá příchozí automat na kafe za dvacetník a poetický nápis „Až do odvolání je voda pouze užitková (zatím se nedá pít)“. Z okna jsou v prvním plánu vidět ušmudlané vlajky Slovenska, EU a NATO, za nimi úhledný kostelík, který se k mé hrůze vždycky v sedm ráno usedavě rozzvonil a ne a ne přestat, na vzdáleném horizontu kopeček, na kterém leží sídliště jako velká sněhová čepice (když už chcete být za každou cenu poetičtí). 

Klíče od pokoje i od baráku jsem hned první večer ztratil, dovnitř se bez nich dostat nedalo ani za Boha, ale operativně se našla alternativní postel v jiném pokoji (všem zainteresovaným touto cestou ještě jednou děkuji), a ráno mě do mého pokoje i bez klíčů vpustila uklízečka. Ta samá milá dáma mě pak o něco později po chvíli zoufalého bušení rovněž osvobodila, když mě v dvojbuňce zamkli odcházející spolubydlící z vedlejšího pokoje, kteří pochopitelně netušili, že nemám klíče (oné vlídné dámě touto cestou ještě jednou děkuji). Odpoledne se klíče nějak záhadně našly a doputovaly do festivalové kanceláře, nikdo ovšem netušil, kdo je objevil a kde se vlastně celou tu dobu válely. No a mezitím se tu odehrávalo všeliké divné divadlo. 

Kolega Švejda mi tu druhdy vyčítal, že nadužívám pochvalné hodnocení „divné divadlo“, ale kašlu na to. Kiosk JE festival divného divadla a čím divnější to které představení bylo, tím líp. Podrobněji o tom budu psát v SADu, takže alespoň ve stručnosti pár nejsilnějších zážitků. Byly i slabší zážitky, ale výhodou alternativních festivalu je mimo jiné to, že představení bývají krátká, tudíž se to dá docela dobře vydržet.

Med a prach: Krása a hnus Podivuhodná kombinace několika paralelních linií, které se vlastně ani moc logicky neskládaly dohromady, ale jaksi záhadně při sobě držely. Hodně hudby, církevně znějící vícehlasy, které se cíleně (a efektně) srážejí s hlukovým chaosem, mezi tím obtížně interpretovatelné, divadelní obrazy, vertikála v podobě dlouhého zírání kamsi vzhůru s otevřenými ústy, charismatičtí účinkující, citace moralizujících Komenského výroků. Po straně jeviště někdo neustále cosi kutil a až v závěru se ukázalo, že to jsou restaurátoři, kteří opravují staré barokní cosi. V rozlehlém sále téměř úplně odstrojené Nové synagógy to celé mělo atmosféru nefalšovaně magickou. Do dvou třetin jednoznačný zážitek, pak se mi to už zdálo trochu nastavované.

Miroslav Tóth a spol. : Tyč „Jednoaktová videoopera“, ve skutečnosti neměla s divadlem a tuplem ne s operou nic společného. Nezpívalo se vůbec, dva muzikanti sedící na scéně před projekčním plátnem si jen tu a tam vrzli (doslova). Ale jako surreálný film z jakéhosi tajemného úřadu, přerývaně sestříhaný, trochu kafkovský, trochu erotizovaný a silně ironický to mělo své nepochybné divné kvality (zaslechl jsem autora, který vysvětloval, že se inspiroval skutečnými událostmi na ministerstvu kultury, ale že se to z výsledku nedá poznat. Měl svatou pravdu a vůbec mi to nevadilo.) Bohužel pro Tyč v ještě větší míře platilo totéž, co pro Krásu a hnus: postupem doby to celé ztrácelo prvotní švih a nápady se začaly opakovat. Což nemilosrdně podtrhovalo i stále nedýchatelnější dusno v přecpané místnosti.

D´Epog jako by svým kouskem Vše co je krásné, rozmnožit se má vytvořili temnější variantu Fričova „optimistického“ kabaretu O hezkých věcech, které zažíváme (viz zde). Veselost, přátelství, překvapení, oslava – na mnoho způsobů a pokaždé ústící do katastrofy a beznaděje. A co hůř, nic tu nemá ani šanci být doopravdy smutné nebo děsivé, poslední štací je neprostupná všepožírající trapnost a ubohost. Celou druhou půlku představení - snad čtyřicet minut – k tomu nepřetržitě vyhrávala čtyřtaktová smyčka s tupým disco rytmem a jednoduchou melodií saxofonu. Vždycky když se zdálo, že krajní meze trapna a ubohosti bylo slavně dosaženo, přehodila pětice performerů na vyšší rychlost a jelo se vesele dál. Zkrátka bujará, silně depresivní legrace a zážitek, který se skutečně zarývá. Tím spíš, že intenzita se  směrem ke konci neustále stupňovala. 

Návštěvu tohoto představení vřele doporučuji, ale zároveň varuji: připravte se na nejhorší. Tak důsledné a urputné rozvíjení tématu jsem neviděl hodně dlouho, možná od návštěvy představení téhož spolku jménem 121 (viz zde). Paradoxně toho bylo trochu moc dokonce i na leckteré „odvážné diváky“ (které Kiosk vzývá ve svém v podtitulu). Úprkářů byla spousta, až jsme z toho my otrlí měli poněkud sadistickou potěchu. Nahlédnout lze i na stránku Stanice, která to celé spoluprodukovala (tady), a která - mimo jiné - sebekriticky odkazuje i na špatné recenze. Kolegu Hulce představení vyprovokovalo k rozčílené reakci: „Herci nic pořádného (odvážného, provokujícího, pikantního…) nenabízejí, před divákem se nic pořádného (odvážného, provokujícího, pikantního…) neděje. Nevidím důvod sledovat takové počínání, nevidím důvod vzniku a existence takových produkcí...“ Dá se to číst jako další  doporučení. 

A konečně, moc se povedla i jediná ryze domácí staniční produkce: „poetická metabáseň“ DTBZ (účastí dětí navazovala na úspěšnou Piačkovu dětskou operu Vesmírná Odyssea). Jednoduché počítačové triky, projekce online hraných primitivních počítačových her, zpívající dětský sbor dirigovaný jako živý tereminvox, klopotné pokusy malé dívenky nadiktovat strojovému rozeznávači hlasu text slovenské hymny, vše to vyznívalo napůl vážně a napůl jako absurdní legrace. Bylo to nepřehledné, bizarně vykloubené a až na pár hluchých míst velmi zábavné. podařilo se mi sice dost dobře postřehnout, co všechno vlastně doopravdy dělal hlouček dětí asi desetiletých (pokud neměly sólo, většinou seděly v přítmí za stolem a cosi usilovně kutily), ale rozhodně to nepůsobilo, že by byly v téhle inscenaci jen za jakési roztomilé cvičené opičky, jak to v podobných případech hrozívá.

Kromě divadla došlo i na výlet za výhledy do Súľovských skal za velkým dřevěným objektem zvaným Zraková pyramida (mám moc rád slovenský výraz „umčo“) a taky s nepálským občerstvením přímo nahoře na louce, líbila se mi svérázná přednáška o bizarnostech, které lze najít a vyfotografovat na nejvýchodnějším Slovensku (mimo jiné i půvabná umča z dob předlistopadových), nechybělo samozřejmě ani všeliké vespolné družení a jiné očekávatelné festivalové radovánky. Neoddiskutovatelným faktem je, že Kiosk má náladu opravdu svébytnou a především veskrze sympatickou. (Mimochodem, závěrečná děkovná řeč Marka Adamova patřila v daném žánru do absolutní špičky).

Velká část diváků jezdí na Kiosk pravidelně, včetně českých kolegů Bernátka, Žůrka a Macháčka, jak se přímo na místě ukázalo. Pro ty je tohle všechno rutina, já jako nováček nevycházel z údivu. A vytrvale jsem se přitom ztrácel ve městě, jehož nepravidelný systém ulic je na můj pochybný orientační smysl prostě moc. Coby dejvický jsem nicméně velmi ocenil, že ústřednímu Mariánskému náměstí se tu familiárně říká Štvorcák. Když se vám podaří najít Štvorcák, máte vyhráno. Pokud to jen trochu půjde, rád se na Kiosk napřesrok vypravím zas.

festivalové stránky zde
recenze festivalových představení a velký rozhovor s Markem Adamovem vyšla v SADu 5/2016