Švejda: Kartografie pekla: Domov (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Jakub Čermák se ve svém sólo projektu Kartografie pekla: Domov pod hlavičkou Depresivních dětí (jehož premiéra se konala v rámci festivalu ...příští vlna/next wave...) vydává jako "dokumentarista" na sever Čech, aby zaznamenal situaci v rasově a sociálně tíživé oblasti. Prezentuje pak, v sofistikovaně multimediální a multižánrové podobě, svědectví na tytéž věci jednak (homosexuálního) příslušníka bílé většiny, vyznávajícího krajní politické názory (hlásícího se k Dělnické straně), jednak (homosexuálního) příslušníka romské menšiny, a nakonec se jakoby převtěluje do řadového občana, který se zajímá jen o to "svoje" (byt) a pro nějž okolní věci "nejsou jeho byznys".

Hlavní potíží zhruba hodinové inscenace je neadekvátnost její formy vůči obsahu. Čermák se v reflexi obligátních problémů nedostává dál než k povšechným (publicistickým) sdělením, zato je však předvádí tu jako "elektronickou operu pro neškolený kontratenor" (což prakticky znamená, že na úvod obou svědectví je Čermákem zazpívána tatáž píseň operně "pisklavým" hlasem a občas týmž hlasem Čermák zpěvavě recituje - aniž mu je však začasté dostatečně rozumět), tu využívá videodotáček, tu záznamy svědectví pouští z baterie magnetofonů, rozmístěných po scéně, tu se sám herecky např. stylizuje do různých eroticky vyzývavých póz apod. Forma tu zaumně přebíjí obsah - nahradit ho však nemůže. A jako resumé se nemůže nevnucovat otázka: k čemu vlastně tolik humbuku kvůli - ničemu?