Mikulka: Óm jako Oblomov (Divadlo Na zábradlí) + Mlčení bobříků (Studio Palmoffka)

Dvakrát Jan Frič

Viděl jsem dvě inscenace Jana Friče po sobě a bylo to docela zajímavé srovnání. Dvakrát poněkud nejasně působící sled obrazů, efektní nápady, prolínání snů s realitou, ale taky parodické citace a spousta žertíků téměř pubertálního kalibru. Jenže v jednom případě to (spíš) vycházelo, zatímco v tom druhém (spíš) ne.

U Oblomova jsem se jako divák jaksi nechytil. Inscenace sice nabízí několik možných linií (nebo možností interpretace, vznešeně řečeno), ale žádná z nich není dostatečně konzistentní, aby představení utáhla. Všelikých žertíků a nápadů okolo zas není dost (a nejsou ani tak silné), aby to celé udržely v běhu samy o sobě. 

foto KIVA

Oblomov jako vyžilý a vyhořelý rocker (konkrétně nedávno zesnulý Lemmy Kilmister, ale jmenovitý odkaz asi není úplně podstatný), Olga coby energická popová hvězda osmdesátých let, nemilosrdný koloběh showbusinessu, ze kterého lze vystoupit snad jen po buddhisticku do „neživotné“ meditace, k tomu česká verze nejslavnějšího hitu Nirvany o ubavení se k smrti… Proč ne, jako nápad to nezní úplně marně. Potíž je v tom, že zatímco logiku, podle které fungovala předloha, to stačilo rozbít docela spolehlivě, nepodařilo se vytvořit žádný nový rámec, který by dal inscenaci nový smysl a zřetelnější obrysy. Takže nakonec zůstalo spíš u poněkud infantilních vtípků se jmény, vekslácky vymaškařeného Petra Čtvrtníčka a několika známých scén, přepjatých až do parodie. A co hůř: podívaná to byla spíš otravná.

V Mlčení bobříků (ti pojednávají o skautské vedoucí, odsouzené v padesátých letech k deseti letům vězení) je základní situace zásadně odlišná: místo soudržného rámce je důrazně nastolena snová logika. V prostředí „anything goes“ se pak tvůrci pohybují s viditelným pobavením, ostentativně popírají tradiční vypravěčské postupy a místo toho nechávají volně povlávat motivy, situace, popkulturní citace, klišé i postavy hororové, skautské nebo komunistické, v malé televizi k tomu na střídačku běží táborák a dobové záběry z padesátých let. Jako celek nicméně Bobříci docela dobře drží pohromadě a dávají mnohem zřetelnější smysl než Oblomov. Vykloubená, hororová doba, předvedená vykloubenými hororovými prostředky. 

foto Martin Špelda

Ani z Mlčení bobříků jsem sice neodcházel s nekontrolovatelným nadšením, jako přímočaře zábavný divadelní pop „s hlubším sdělením“ to ale je respektuhodný počin. Konec konců, dlouhodobý úspěch A-studia Rubín (které je Palmoffce v mnoha ohledech blízké) jasně ukazuje, že podobný typ divadla má v Praze docela širokou diváckou základnu. Odhaduji, že na podobný typ publika mířil i zábradlácký Oblomov, zdánlivě méně ambiciózním Bobříkům se ale nevyrovná ani co do zábavnosti, ani schopností něco podstatnějšího říci.

Více o inscenacích zde: Óm jako Oblomov, Mlčení bobříků