Mikulka: Něco za něco (Aréna Ostrava)

Standardy  po česku

Jakub Škorpil tu před několika dny označil Ostermeierova Hamleta za „standardní inscenaci standardního divadla“. Pak upřesnil, že měl mysli „standard moderního evropského divadla“. Nemyslím, že je to moc šťastné nálepkování, když si ale z německého festivalu odskočíte na festiválek Ostrava v Praze a uvidíte Shakespeara po česku, začne se to všechno jevit v trochu jiném světle.

Aréna totiž předvedla prakticky všechno, co mi na domácích shakespearovských inscenacích tradičně vadí. Upatlané figurkaření v žertovných scénách (což je spolehlivý způsob, jak udělat ze Shakespeara hlupáka), nedůvěryhodná televizní přibližnost u postav hlavních, nijaké výtvarné řešení, neodolatelné puzení tu a tam uplatnit tzv. režijní nápad (třeba vězeň jako hipík) nebo alibistické ironické shazování jinak vážné situace, patrně považované za známku tragikomičnosti. 

Něco za něco je hra, která nabízí řadu mimořádně drastických a krutých konfliktů. V Krejčího inscenaci je zřejmé, že o nich vědí, jenže jim s neochvějnou pravidelností protékají mezi prsty (čestnou výjimkou je poslední dějství, ve které si „spravedlivý“ kníže manipulátorsky užívá své absolutní převahy). Když v nejproslulejší scéně přijde ctnostná novicka za bratrem do vězení, aby mu oznámila, že bude další den popraven – protože ona není ochotná jej vykoupit smilstvem s proradným Angelem -, nedá se ani Josefu Kalužovi ani Pavle Dostálové věřit vůbec nic. Ani že on je zoufalý a že by ve strachu ze smrti obětoval sestru i čest, ani že ona je ctnostná, krásná a poté i vášnivá a pobouřená; zůstane u bezvýrazné výměny replik, ozdobené několika pokusy o odlehčující vtip. A tento typ selhání se opakuje s železnou pravidelností.

Kdyby s takovou inscenací přišlo nějaké průměrné oblastní divadlo, nestála by za rozčilování. Jenže Aréna je divadlo roku a Něco za něco patří k jejím nejoceňovanějším titulům. Je to bohužel nepříjemně příznačné: shakespearovský kus, který nedokáže nabídnout ani „německou“ velkorysost a důraznou koncepci, ani „anglickou“ nenápadnost, spojenou s dokonalým řemeslem a pokorou vůči bardovi. Standardní inscenace standardního českého divadla, abych parafrázoval onu úvodní větu. Smutné konstatování. Ovšem velká část publika se výtečně bavila, a dost možná i dojímala. Tak co s tím, své máme jisté.

více informací o inscenaci zde
foto Aréna