Mikulka: Richard III. (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Krvavý pes Richard (a ti ostatní taky)

Základní stylizace, se kterou inscenace pracuje, je zřejmá už z pohledu na scénu: holá, strohá konstrukce z lešenářských trubek, nahoře uzavřená náznaky lomených oblouků, takže evokuje perspektivné pohled do lodi gotického kostela. Tak trochu i kostru nějaké velryby. A do toho vstupují postavy v silně stylizovaných kostýmech, svým způsobem elegantních, ale zároveň poněkud šaškovských. Každý je originál, jenže barvy i vzory jsou podobné: všichni jsou z jednoho těsta, a to, že po mrtvolách vystoupá na trůn hrbatý vévoda z Yorku (zas tak moc hrbatý ostatně není), není tím, že by ti ostatní nebyli krutí a neměli na kontě spoustu krve a podrazů.

Richard je prostě jen cílevědomější, šikovnější a také cyničtější. A samozřejmě: umí mnohem líp mluvit. Ústředními body večera jsou dvě přemlouvací scény, ve kterých dokáže přívalem lichotek a nestoudné sofistiky prolomit vzdor žen, které mají všechny důvody nenávidět jej coby čerstvého vraha manžela, otce a dokonce i dětí. Neméně podstatné jsou i výstupy, ve kterých se sejde anglická šlechta: nekonečné kletby i vzájemné obviňování, kdo koho komu zabil, jsou při vší hrůznosti groteskní a směšné; ještě horší to ovšem je, když král všechny donutí k veřejnému „usmíření“. I tady má navrch Richard, jenž postrádá zábrany a šmíráckou hru na poctivce si s potěšením užívá. Lukáš Melník je v téhle benefiční roli výborný, přesně dávkuje hrůzu, zálibnou hravost i cynismus – pokud se do konce roku nepřihodí něco úžasného, má u mě schovaný hlas do sadařské ankety.

Ukazuje se, jak dobře uměl Shakespeare psát a jak se vyplatí, když se na to inscenátoři spolehnou. Akční podívaná to totiž tentokrát rozhodně není, většinou se prostě jen postává v lešenářské konstrukci a mluví - jenže představení má navzdory tomu velmi slušné napětí i spád. Vypadá to hrozně jednoduše a samozřejmě, ale odhaduji, že udržet správnou míru stylizace, vyhnout se psychologizování i figurkaření není vůbec snadné. Pro herce ani pro režii. Jance Ryšánek Schmiedtové přitom ujede režijní ruka vlastně jenom jednou: předposlední scéna, v níž se Richardovi a jeho hlavnímu sokovi zdají sny plné Richadových obětí, působí se svou sborovou recitací tak trochu školácky. Ale napraví to vrcholně ironické finále, ve kterém unylého vítězného Richmonda – tedy nového krále – obklopí především ti, kteří předtím pomáhali nahoru krvavému psu Richardovi.

Co do vyznění je to vlastně celé přímočaré a průhledné jako ta trubková scéna. Vše důsledně směřuje k beznadějnému konstatování, že všichni jsou darebáci, a to, že sami trpí, protože jim někdo zabil děti nebo sourozence, z nich lepší lidi určitě neudělá. Shakespeare svou hrou (kromě jiného samozřejmě) tak trochu podkuřoval aktuální dynastii, což se tou dobou rozumělo jaksi samo sebou. Dnes naopak k dobrému tónu patří všprostupující skepse k těm „nahoře“. Za sebe dodávám, že se mi takový nivelizující pohled na svět moc nelíbí, nelze však přehlédnout, že v tomto případě k němu inscenátoři docházejí divadelně dosti přesvědčivým způsobem, a že tak jejich hořká ironie má svou váhu.

více informací o insceaci zde
foto Lukáš Horký