Škorpil: Hans Schleif (Schauspielhaus Zürich - PDFNJ)

Hans Schleif jasně ukazuje, jak důležité je pro dokumentární divadlo osobní svědectví a jak geniální je vynález institutu riminiprotokollských „expertů“. Představitelé Kamenů zmizelých vyprávěli cizí příběhy a četli cizí dokumenty. Matthias Neukirch vypráví příběh svého dědečka a své rodiny. A když čte nějaký dokument, osobně se ho týká, musí k němu zaujmout nějaký postoj, takže okamžitě vzniká dramatické napětí a svého druhu dialog. Kameny zmizelých vlastně stavěly pomník, možná i vzdávaly úctu. Neukirch naopak ve snaze dopátrat se pravdy a kořenů své obsese dědečkem, dělá, co může, aby Hanse Schleifa – hrubě řečeno – shodil. Je to vtipné, je to (sebe)ironické, je to angažované v tom nejširším a nejlepším slova smyslu. A je to vlastně i smutné a neméně tragické než osudy židovských divadelníků z Karlsruhe.