Etlíková: Festival d'Automne à Paris 2016 vol. 2

Po zážitku z Mýcení Krystiana Lupy uvedeného na plzeňském Divadle jsem se těšila na pařížská uvedení dvou jiných Lupových bernhardovských titulů. Mimo wroclavského Mýcení se zde hrála také krakovská inscenace Ritter, Dene, Voss z roku 1996 a vilniuská Didvyrių Aikštė (Náměstí hrdinů) z roku 2015.

První dějství Náměstí hrdinů se odehrává v téměř vyklizené naddimenzované šeré místnosti. Skoro jediným zdrojem světla je zde malé okno, z něhož nedávno vyskočil profesor Josef Schuster. Postavy se pohybují mrtvolně pomalu, což ještě podtrhuje ponurou atmosféru. Zatímco hospodyně Zittel vede při žehlení prádla po mrtvém dlouhé monology, které nejsou než otiskem jeho vidění světa, somnambulní služebná Herta se pravidelně (snad padesátkrát během hodiny a půl) fascinovaně vrací k oknu, jako by ji nezajímalo nic než profesorova sebevražda. Banální činnost žen je pouhým vrcholem ledovce, lze za ní tušit trvalý a patologický vliv profesorovy osobnosti na jejich podvědomí. Díky tomu jsou obrazy první části plné napětí co do intenzity srovnatelného s těmi nejsilnějšími pasážemi z Mýcení.

Zbylá dvě dějství však už jakékoliv napětí téměř postrádají. Nejprve se na stěny oné naddimenzované scény promítají „šmírácké“ kulisy městského okolí, čímž Lupa zdůrazňuje ty pasáže Bernhardova textu, které přirovnávají dosavadní život Schusterovy rodiny ke špatnému divadlu. Hru to ale banalizuje -  mnohá jiná místa v ní bolestně připomínají, že se jedná o skutečný život. V této části Lupovy inscenace nemají výrazné místo, doýká se jich pouze dcera profesora Schustera ve svém nekonečném, vše odsuzujícím monologu, který bohužel působí především zdlouhavě. Nenapraví to ani poslední dějství plné sáhodlouhých přednášek profesorova bratra. Výsledkem je hodně nevyrovnaný zážitek: po intenzivních devadesáti minutách následují tři hodiny poněkud nezáživné podívané.

Ritter, Dene, Voss je dílo vyrovnanější a kratší („pouze“ tříhodinové). I zde se postavy pomalu oddávají svým rutinním činnostem. Má-li si divák statické obrazy užít, je třeba, aby je na sebe nechal dlouho působit. Dojem z jediného objektu se proměňuje v závislosti na délce vnímání. Když se například deset minut díváme, jak Dene uklízí dům, aby se v něm dobře cítil její zbožňovaný bratr, těžko nás něco znepokojí. Pozorujeme-li její činnost čtyřicet minut, získáme dojem, že až příliš lpí na tom, aby bylo všechno dobře připravené. Vidíme-li, že se i po třech hodinách stará o bratrovo pohodlí se stejným zaujetím jako na začátku, chápeme, že má k bratrovi i k domácím pracím patologický vztah. Lupa využívá těchto pozvolných náladových proměn jako pozadí,díky němuž dostávají smysl banální činnosti postav.

Lupovi věrní herci Piotr Skiba, Małgorzata Hajewska-Krzysztofik a Agnieszka Mandat dokáží tento inscenační princip výrazně rozehrávat. Jsou si vědomi jak komického, tak tragického rozměru postav uvězněných ve stereotypech, ale nevytvářejí z nich karikatury ani uměle nevyzdvihují jejich duševní rozklad. Baví-li nebo dojímají publikum, pak výhradně v momentech, kdy to přirozeně vyplyne ze situace. Jinak se soustředí spíš na postupné odhalování nezdravých vztahů mezi sourozenci, čímž vzniká stylizované divadlo plné rafinovaného napětí.

Pařížské publikum můj názor příliš nesdílelo – už o první přestávce zůstaly v Les Abesses/Théâtre de la Ville sotva dvě třetiny diváků a časem hlediště prořídlo ještě více. Kamarád z Pobřeží slonoviny, který byl prý toho večera poprvé v evropském divadle, si ovšem pochvaloval, jak je inscenace srozumitelná a vtipná. Když jsem se mu o přestávkách snažila popsat, co mě zaujalo, překládal mé postřehy do dobré francouzštiny s takovým pochopením k tomu, co jsem chtěla říct, až mě to překvapilo u truhláře, který o Thomasi Bernhardovi v životě neslyšel. Snad to nevypovídá to jen o talentu mého kamaráda, ale také o kvalitách vlastní Lupovy inscenace.

hlouběji snad v časopise Svět a divadlo

foto D. Matvejevas, Marek Gradulski