Švejda: Sen o říši krásy (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Ke snaze Jakuba Čermáka o divadelní realizaci "nerealizovatelného" plodu "slepého" výhonku českého dramatu, básnického dramatu fin de siècle, Snu o říši krásy Jiřího Karáska ze Lvovic, dvě poznámky.
Zpřítomnit na jevišti poezii "jako takovou", v "čisté" podobě (v tomto případě téma krásy a její prchavosti), bez "rušivých" elementů (jako je například humor...), ne že by bylo nemožné, je ale zatraceně těžké. Musí být k tomu ovšem, kromě jiného, podmínky a prostředky.

Mikulka: Ticho, nahrává se! (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Tygr v tísni pokračuje ve volném cyklu inscenací, v nichž prostřednictvím příběhů autentických osobnosti nabízí pohled na výrazná historická období. Tentokrát došlo na několik postav – dnes už většinou pozapomenutých – spojených s vysíláním protektorátního rozhlasu.

Švejda: Macbeth (Divadlo D21)

Inscenace Michala Háby je nejsilnější tam, kde jde nadoraz a kde sleduje nějaké téma. Daří se jí to především v prvé polovině, při budování vztahu Macbeth - Čarodějnice (obsazení kusu je zúženo na jednoho herce a čtyři herečky, přičemž primárně protagonisté hrají výše uvedené role). Čarodějnice jsou Macbethovými eroticky vyzývavými pokušitelkami a třeba právě scéna, kdy Čarodějnice Macbetha svádějí ke zlu - kdy jej svléknou do naha a společně s ním, na scéně (v nadsázce pojatého) "krve a spermatu", tančí na "perverzní" osmdesátkový disco hit Celebration - patří k nejpůsobivějším a nejpřesvědčivějším.

Škorpil: Buňka číslo (Studio Hrdinů)

Při sledován Hůlové (a jistě rovnoměrně i Horákovy a Pěchoučkovy) Buňky číslo se těžko vyhnout srovnávání se Zábranského Truhlářem Majerem. Z hlediska Studia Hrdinů jde o vědomou součást sezonní dramaturgie ohledávající téma české národní identity a sebereflexe. Obsahuje však i překvapivě mnoho společných motivů, jako jsou stížnosti na českou malost, zálibu v sebeprožívání trpkého osudu, intelektuálskou odtrženost a nechybí dokonce ani výpady proti dnešní mladé – řekněme hipsterské – generaci. Zábranský s režisérkou Polívkovou jsou však přímočaří a polopatičtí (pominu-li fakt, že přinejmenším z poloviny píše Zábranský sám o sobě). Něco takového nešlo od Horáka s Pěchoučkem samozřejmě očekávat.