Zpřítomnit na jevišti poezii "jako takovou", v "čisté" podobě (v tomto případě téma krásy a její prchavosti), bez "rušivých" elementů (jako je například humor...), ne že by bylo nemožné, je ale zatraceně těžké. Musí být k tomu ovšem, kromě jiného, podmínky a prostředky.
V tomto případě ukazuje prostor Venuše ve Švehlovce své limity. Vytvořit úplnou (a dokonalou) divadelní iluzi svícením a projekcí se tu prostě nedaří; sál svou oprýskaností a "nedivadelností" při Čermákově kouzlení jako by stále na sebe upozorňoval, stahoval nás do naší reality. I herecké výkony tu mají své limity: napětí v projevu se daří ještě jakž tak udržet Vandě Hybnerové v roli odcházejícího císaře - jenže zkuste ty více méně statické, jen málo jednající postavy uhrát zcela navážno... Čermákova inscenace sklouzává ke klišé poetického divadla. k náladotvornému "vážnu", které ovšem patřičnou atmosféru ne a ne vyvolat. (Říkám si: takhle možná vypadala i premiéra kusu v roce 1911 v Intimním divadle na Smíchově v podání amatérského Lyrického divadla).
Druhá věc se týká výkladu textu. Jeho vyústění. Zánik říše krásy nastává v Karáskově hře, chápu-li to správně, "změnou paradigmatu"; místo diktátu (orientálně pojaté) krásy, na němž říše stojí, přichází nový císař s hodnotou (křesťanské) lásky k bližnímu (či soucitu s ním); v Čermákově pojetí však ke srozumění mezi novým a starým císařem dochází zas jen prostřednictvím krásy (která je vzápětí zničena sluhou starého císaře, vraždícího nového císaře jako pomstu za to, že vystřídal starého, krásu ztrácejícího císaře) - čímž se téma hry zplošťuje, respektive redukuje z filozofické na jaksi jen estetickou záležitost.
Recenze vyšla 9. 2 v Lidových novinách
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme