Mikulka: Laserová romance (HaDivadlo - Venuše ve Švehlovce)

Konceptuální divné divadlo

Švejdu z toho už asi klepne, ale je čas se vytasit s další nálepkou: konceptuální divné divadlo. Se všemi pozitivy i problémy, které s sebou konceptuálnost nese. Hlavním pozitivem Laserové romance je to, že se všechny ty nesouvislé útržky, bláboly, schválnosti a občas i trochu infantilní nápady nakonec poskládají do vcelku čitelného sdělení. Hlavním problémem zase to, že představení „jako takové“ poněkud kolísalo a vedle skvělých míst obsahovalo i řadu nedotažeností nebo prostě jen pasáží, ve kterých tvůrci špatně odhadli, co všechno ještě zvolená metoda unese.



Takže konkrétně. Marian Moštík (znáte mj. z Láhor Soundsystemu nebo z Radia Ivo) a Samčo, brat dážďoviek (toho znám já z kouzelné přednášky o Východním Slovensku z letošního Kiosku) se volně pohybují po scéně, chrlí nejrůznější nesouvislé proslovy nebo výkřiky a Stanislav Filip (znáte z brněnské alternativní hudební scény) k tomu víceméně seriózně hraje na kytaru. Samčo občas zpívá a vyrábí hlukové stěny pomocí looperu. Vzadu běží na spoustě monitorů samostatné projekce. Hovoří se přes mikrofony, často do hluku, a nazvučené je to tak mizerně, že půlce vyřčeného není ani při nejlepší vůli rozumět. Občas dojde na divadelně rozehranou akci, což sice na jednu stranu zašpiní čistou koncepci náznakem legrační „scénky“, ale z diváckého hlediska je to vítané oživení.



Když si teď - asi dvě hodiny po představení - snažím vybavit jednotlivé repliky nebo obrazy, moc se mi to nedaří. Ale myslím, že to není zas tak moc na škodu, cílem určitě nebyly jednotlivé nehoráznosti nebo moudra (většina replik působila dojmem citace internetových diskusí, rad, odposlechnutých výkřiků a více či méně pitomých úvah). Výsledek byl ovšem drtivý: svět je v piči, všechno se nevyhnutelně slévá do beztvaré břečky a nedá se s tím nadělat nic jiného, než to trochu pobaveně a o dost víc zoufale připomínat. Omlouvám se za ošklivé slůvko, ale nelze se mu vyhnout, obecné poselství bylo totiž ve finále v tomto smyslu podtrženo i velmi výmluvným (až polopatickým) výjevem.

Přes všechny výhrady jsem upřímně rád, že jsem Laserovou romanci viděl, nejen coby opravdu důslednou performanci, ale i jako (z dost velké části) sympaticky vykloubenou a zábavnou podívanou. A samozřejmě: bez osobního kouzla, kterým disponují oba performeři, by něco takového bylo nejspíš k neukoukání.

P.S. Venuše ve Švehlovce ohlásila Laserovou romanci jako začátek pravidelné spolupráce s HaDivadlem. Ano, ano, něco takového my líní Pražáci velmi vítáme. Tím spíš, že my starší přitom můžeme nostalgicky zavzpomínat na dávnou instituci hadích výprav na Chmelnici.

více informací o inscenaci zde