Švejda: Krvavá svatba (Národní divadlo)

Ornament

Kdyby z Krvavé svatby režijního dua SKUTR mělo být odstraněno vše, co je zbytné, co neslouží účinnému přetlumočení Lorkovy hry, nezbylo by z ní - jen s malou nadsázkou řečeno - nic. Kukučka s Trpišovským zalidňují inscenaci novými postavami (mrtvými příbuznými, o nichž se ve hře jen hovoří), vymýšlejí pro herce doprovodné akce (fotbal!), doprovodné pohyby a gesta (nejvýraznější jsou koňská); "španělskost" hry ironizují, nahrazujíce ji (navážno) moravským folklórem; přidávají vtipy a vtípky (Prachařovo pojetí Otce nevěsty!), zaplňují scénu efektně vypadajícími objekty. Jakmile však celé tohle víření přestane, jakmile nastane chvíle, kdy by herci měli opravdu začít hrát, tvořit dramatické figury  - vidíme jen jakési televizně neslané nemastné herectví.

foto Martin Špelda

Abychom si rozuměli, nemám nic proti tomu, když se hra předvádí jinými než klasicky činoherními prostředky (byť tedy: co jiného přitažlivějšího než dramatické figury vytesané jak z kamene Lorkova hra nabízí) ; nesmí jít ale o prostředky, které - téměř bezezbytku - nejsou ničím jiným než ornamentem, ilustrací (Leonardo v zápalu vášně položí Nevěstu na cirkulárku!) bez významově rozšiřujícího vyjádření.
Krvavá svatba ve Stavovském divadle je stylově rozháranou, vlekoucí se inscenací, v níž se vlastně - jen zdánlivě paradoxně - téměř nic neděje.