Švejda: Na moři, zírám nahoru (Národní divadlo)

Na moři, zírám nahoru Finengana Kruckemeyera dobře zapadá do stávající dramaturgie Nové scény, jež volí současnou světovou dramatiku  - Zemětřesení v Londýně, Spolu/Sami či Láska a informace -, její problém je však ten, že do této řady nepřidává nic nového, nic "navíc". Pět postav vypráví, ponejvíce monologicky, své životní příběhy, přičemž jedna z nich, ta "nejdivnější", se stává jakýmsi pojítkem těchto figur. Vše se sděluje v divácky přitažlivém hořkosladkém nálevu, v duchu, jak i sami tvůrci uvádějí, magického realismu a je víceméně uzavřeno do privátní sféry.
Sjednocující scénografický nápad s veřejnou prádelnou (obrovskými pračkami) a černou dírou uprostřed je nosný, inscenace běží svižně (kdyby ale byla tak o půl hodiny kratší, bylo by to lepší), z pětice účinkujících se více daří "domácím" (Lucie Polišenská, Magdalena Borová, Jiří Suchý z Tábora), hostující Lucie Štěpánková a Petr Vaněk předvádějí plošší, méně oslovující výkony.
Hm, co tak o této inscenaci ještě říct... 

foto Petr Neubert