Mikulka: Morčata a Nevěsta (Tygr v tísni a Masopust)

Moc společného ty dvě inscenace nemají, ale něco přece: jak Morčata, tak Nevěsta nabízejí přepjatou divadelní stylizaci, pohybují se po hraně vážnosti a grotesky a také záměrně uvádějí publikum do nejistoty, o čem že se to vlastně hraje. V obou případech je totiž nutné si průběžně skládat celkový dojem z řady ne úplně zřetelných dějových linií a ne vždy jasně provázaných obrazů.



Na mě osobně to v obou případech zabralo protichůdně. V Morčatech se z občas trochu prvoplánově legračních výstupů a jednoduché barvotiskové stylizace herecké i inscenační (včetně obligátní Vltavy v podkresu) postupně vylupoval depresivní, skoro hororový příběh, ve kterém se šťastně znormalizovaná rodina nezadržitelně potápí do víru, v němž se zmítá celá společnost. Od rozkvetlých máků k troskám. Ironicky rustikální Nevěsta byla naopak nejzajímavější, dokud nebylo zřetelné, o co tu vlastně jde. Když se ve druhé polovině představení vyjasnilo, že sledujeme pokrouceně baladický venkovský příběh matky, která svou dceru vmanipulovala do své vlastní ponižující role „vesnické kurtizány“ (samozřejmě se silným ostnem vůči pokryteckému a bezohlednému okolí), začalo to celé působit tak trochu očekávatelně, ne-li dokonce vyspekulovaně. Včetně narážek na poválečnou devastaci české vesnice, přetrvávající až dodnes.

Jinými slovy: u Morčat bylo tím podstatným celkové vyznění, v případě Nevěsty zůstávají v paměti především rozbíhavé (ale skvěle zahrané) dialogy Natálie Drabiščákové a Ivany Uhlířové, v nichž se mísila ironie, nejistota, překvapivé zvraty i ryzí absurdita – aniž by v tu chvíli bylo jasné, o čem že se ty dvě podivně vyhlížející ženy vlastně dohadují.

foto: Tygr v tísni
recenze Nevěsty vyšla v Divadelních novinách 10/2017