OLA MACIEJEWSKA: BOMBYX MORI
Záleží na jejich náladě, jestli si ke společné improvizaci vyberou z připravených předmětů pastelky, ředkvičky nebo třeba slunečnicová semínka. Nevšedním zacházením s nimi se zkoušejí napojit na ostatní a rozvíjet situaci.
S ohledem na to, co jsem o Eau de vie slyšela s předstihem, bych řekla, že jsem se účastnila velmi zdrženlivé reprízy. Pokud návštěvníci zrovna neodpovídali na bezeslovné a nenápadné pobídky tanečníků (ve smyslu Nalila byste mi prosím na tu ředkvičku trochu vodky? nebo Na zemi je louže. Mohla byste do ní namočit tenhle štětec a něco namalovat?), stačilo k vytvoření situace často pouhé vyťukávání rytmu, na které se postupně napojovali ostatní, dokud je to bavilo.
Těch několik chvil, v nichž decentní, ale bez ustání rozvíjené akce přerostly ve výrazné gesto, pak přišlo jako zázrak. Vybavuji si především tento vzorec: dlouhá řada opakování zvláštní činnosti a v nestřežený moment nepředvídaná změna situace. Je to jako zapalování ohně třením dřeva. Tanečník se dlouho choulí na podlaze a vede zoufalý monolog. Najednou leží s hlavou na klíně aktérky, která ho přišla utěšit, i když se předtím ani potom nijak výrazně neprojevovala. Nebo nekonečně dlouho ve skupině koluje vodka, kterou skoro nikdo nechce pít, a z ničeho nic tanečníka napadne použít lahev jako vázu na květiny, čímž se situace uzavře.
Místy jsem měla pocit, že do jinak improvizovaného představení tvůrci nepatřičně vkládali předem připravené vstupy. Asi nejvýrazněji jsem tak vnímala melancholicky procítěný zpěv Lucie Kašiarové (sám o sobě krásný), který postrádal hravost typickou pro všechny ostatní dosavadní aktivity. Možná šlo jenom o spontánní projev její nálady nebo o snahu zaplnit hluché místo představení. Působilo to ale jako křečovitá, a především zbytečná snaha dodat představení na hloubce a na vážnosti. Skoro všechny akce prodchnuté silnými emocemi se tloukly s otevřeností i lehkostí hry, která jinak tvořila základ představení. Nějaký čas poté, co se objevily, jsem nedokázala konceptu plně důvěřovat, byť v čistých momentech jsem skoro žádné rozpaky necítila.
Vykřesat přelom
Psát o Eau de vie – (Mo)mentální tanec po návštěvě jediné reprízy je trochu nebezpečné. Název se vztahuje k řadě konceptuálně ukotvených událostí, které se nechtějí opírat o pevný inscenační tvar. Připomínají workshopy, při nichž aktéři (návštěvníci mohou dění ovlivňovat skoro ve stejné míře jako tanečníci) zkoumají zákony divadelní situace.Záleží na jejich náladě, jestli si ke společné improvizaci vyberou z připravených předmětů pastelky, ředkvičky nebo třeba slunečnicová semínka. Nevšedním zacházením s nimi se zkoušejí napojit na ostatní a rozvíjet situaci.
S ohledem na to, co jsem o Eau de vie slyšela s předstihem, bych řekla, že jsem se účastnila velmi zdrženlivé reprízy. Pokud návštěvníci zrovna neodpovídali na bezeslovné a nenápadné pobídky tanečníků (ve smyslu Nalila byste mi prosím na tu ředkvičku trochu vodky? nebo Na zemi je louže. Mohla byste do ní namočit tenhle štětec a něco namalovat?), stačilo k vytvoření situace často pouhé vyťukávání rytmu, na které se postupně napojovali ostatní, dokud je to bavilo.
Těch několik chvil, v nichž decentní, ale bez ustání rozvíjené akce přerostly ve výrazné gesto, pak přišlo jako zázrak. Vybavuji si především tento vzorec: dlouhá řada opakování zvláštní činnosti a v nestřežený moment nepředvídaná změna situace. Je to jako zapalování ohně třením dřeva. Tanečník se dlouho choulí na podlaze a vede zoufalý monolog. Najednou leží s hlavou na klíně aktérky, která ho přišla utěšit, i když se předtím ani potom nijak výrazně neprojevovala. Nebo nekonečně dlouho ve skupině koluje vodka, kterou skoro nikdo nechce pít, a z ničeho nic tanečníka napadne použít lahev jako vázu na květiny, čímž se situace uzavře.
Místy jsem měla pocit, že do jinak improvizovaného představení tvůrci nepatřičně vkládali předem připravené vstupy. Asi nejvýrazněji jsem tak vnímala melancholicky procítěný zpěv Lucie Kašiarové (sám o sobě krásný), který postrádal hravost typickou pro všechny ostatní dosavadní aktivity. Možná šlo jenom o spontánní projev její nálady nebo o snahu zaplnit hluché místo představení. Působilo to ale jako křečovitá, a především zbytečná snaha dodat představení na hloubce a na vážnosti. Skoro všechny akce prodchnuté silnými emocemi se tloukly s otevřeností i lehkostí hry, která jinak tvořila základ představení. Nějaký čas poté, co se objevily, jsem nedokázala konceptu plně důvěřovat, byť v čistých momentech jsem skoro žádné rozpaky necítila.
Rorschachův tanec
V anotaci k Bombyx mori Oly Maciejewské se píše, že zkoumá vztah mezi přirozenými pohyby těla a hmotou. Jde o obrovské černé sukno, které si během představení navlékají tanečník a dvě tanečnice, a pak ho s obdivuhodnou zručností skládají či mačkají. Vytvářejí tak různé útvary, které se někdy podobají bytostem a jindy předmětům jako z triadického baletu. Je to nápad, s jakým jsem se ještě na jevišti nesetkala. Bohužel ale zůstává jen u nápadu. Říká se, že i v těch nejabstraktnějších dobrých uměleckých dílech lze najít stopu po duševní činnosti bytosti blízké člověku, na niž se může vnímání napojit a orientovat se podle ní. Tato srozumitelná linka inscenaci chyběla, i když bylo kouzlení s látkami efektní a daly se do něj promítat vlastní představy. Bombyx mori nicméně nevytvořil prostředí pro setkávání, spíš pro snění s otevřenýma očima, pro aktivitu, která se velmi dobře obejde bez tance i bez divadla.
více o festivalu zde
foto ze stránek festivalu
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme