Etlíková: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Generalizace jsou out!

Mé druhé setkání s divadlem Olivera Frljiće mi potvrdilo dojem z květnové návštěvy jeho mnichovského titulu Balkan macht frei v rámci Divadelní Flory Olomouc. Přestože tento režisér budí rozruch a buduje si imidž politicky angažovaného tvůrce, způsob, jímž se zapojuje do společenské diskuse, má velmi konzervativní charakter.
Frljiće považuji za zkušeného politika. Ne ovšem za takového, který přichází s neotřelými náhledy, ale spíš za charismatického narcise, jenž dokáže zaujmout dobře čitelný a viditelný postoj k těm nejpalčivějším politickým tématům, aniž by měl potřebu přitom příliš přemýšlet. (Ve výsledku je proto jeho přístup doopravdy srozumitelný jen ohraničené skupině lidí.) Také ovládá vyjadřovací řemeslo: bravurně používá (již dvě desetiletí zavedené a populární!) výrazové prostředky tzv. německého politického divadla. Neposouvá je ale do nové myšlenkové roviny. V případě Prokletí a Balkan macht frei je nejvýrazněji a nejosobitěji použil k vytvoření sebeironického, rebelujícího a velmi svůdného obrazu vlastního alter-ega. V neposlední řadě Frljić dobře ví, koho a jak oslovit, aby se zviditelnil: levicově smýšlející diváky hladí po srsti, ty radikálně katolicko-pravicové rozpaluje do běla a třetí a nejdůležitější skupině „těch ostatních“ se díky medializovanému skandálu okolo Prokletí dostává alespoň do povědomí.

Insenace především upozorňuje na skutečnost, že se katolická církev, jejíž rétorika má v Polsku mimořádnou moc, pojí s velmi pokryteckým a zkorumpovaným prostředím. Po celé představení jsem si říkala, že se asi tvůrci snaží divákům šokem otevřít oči. Herci tlučou krucifixy o zem, vyrábějí z nich makety samopalů, jedna postava „vykouří“ papežově soše … Tvůrci v podstatě po celou dobu křičí jediné: „Mše v Polsku nejsou než výhodný nástroj zištných politiků, jak ovlivnit veřejné mínění, tak si to konečně uvědomte!“ Proti tomu nelze mnoho namítat. Jenomže pro diváky náležející k „třetí cílové skupině“ to pravděpodobně není nová myšlenka. Dost možná se v nich (alespoň v některých) perou sympatie ke konzervativním hodnotám s pochybnostmi vůči hlasům, které je prosazují. Možná, že tito lidé přicházejí do divadla přemýšlet a prohloubit své názory. Prokletí jim v tom ale rozhodně nevychází vstříc.

Režisér Frljić se před nimi prezentuje jako přepjatý, ustavičně provokující blázen neschopný jakékoliv racionální nebo jakkoliv pozoruhodné debaty. Nevidím jediný důvod, proč podporovat takto nekomunikativní přístup. Neobstojí tu dokonce ani argumenty typu: „Pokrytectví konzervativní rétoriky v Polsku dosáhlo tak absurdní míry, že už se nelze pokoušet o jakýkoliv dialog. Je nutné odpovídat radikálně, jinak nezbývá než se silné opozici alespoň hystericky smát.“ Možná lze z tohoto stanoviska Frljiće pochopit, rozhodně ale ne obhájit.

Předvčerejší parlamentní volby ukázaly, že iracionálně znějící zobecnění (dokonce ani manipulace k pudové nenávisti vůči muslimům) nejsou sama o sobě tak efektivním nástrojem k přesvědčování, jak by se mohlo na první pohled zdát. Strana Tomia Okamury vyhrála nad ostatními rasisticky zaměřenými skupinami díky velice racionálně znějícím a snadno pochopitelným nápadům, mezi něž patří například rozhodnutí zestátnit exekutorské firmy nebo zlevnit vodu. Vliv mělo vyjadřování, které budí alespoň na první pohled zdání věcnosti a schopnosti uvažovat na konkrétní úrovni. V takovém kontextu působí Frlijćovské generalizace ohledně katolické církve i imidž romantického, arogantního a do sebe zahleděného rebela obzvlášť rozčilujícím a hloupým dojmem, ať už jsou ve skutečnosti výrazem jakkoliv prozíravých společensko-politických analýz.