Švejda: Elity (Slovenské národné divadlo)

Skutečnost, že StB byla všudypřítomnou organizací, která cele prostupovala socialistickou společnost a že do svých služeb získávala i velmi mladé lidi; že v překotné polistopadové době došlo k nedostatečnému vyrovnání se s komunistickou minulostí a mnohým z členů či spolupracovníků StB se podařilo proniknout do nového politického a ekonomického establishmentu; a že právě tito lidé dnes výrazně ovlivňují politiku a ekonomiku české i slovenské země - to vše není nijak nové. Nejde o nic, co by nás nějak překvapilo. Inscenace Jiřího Havelky, uvedená v Praze v rámci festivalu Pražské křižovatky, je postavená právě na těchto třech faktech. Má tříaktovou formu.Vyčítat jí ale, že sděluje známé věci, nepovažuji za důležité (ostatně, v tomto případě spíš platí: opakování matka moudrosti). Podstatné se mi zdá být, jakým způsobem je sděluje. A v tomto směru si počíná velmi přesvědčivě.

foto Vladimír Kiva Novotný

Havelka především pochopil, že není třeba nic zbytečně dovysvětlovat, podtrhovat, že úplně stačí být věcný, až "suchý".
První - předlistopadový - akt zasazuje do retro-kulis (byt, oblečení i líčení herců), ve kterých však místo zábavně laskavého "Vyprávěj" odvypráví (pomocí střídmého projevu herců) několik příběhů, jež svým strohým stylem jako by byly převzaté přímo ze spisů StB. Efekt tohoto kontrastu nadmíru funguje: retro-scénografie nejenže "nezměkčuje" sdělované, ale naopak ho umocňuje - v těch důvěrně známých kulisách se odehrávala opravdová svinstva.
Druhý - listopadový - akt (chaos doby a "převlékání" kabátů) rozumně sdělí prostřednictvím jediného obrazu: přestavbou scény, kdy se překotně vyklízí ta minulá, do toho zaznívají remixované útržky předchozích dialogů, různě přeblikává světlo, po zemi se válí nejrůznější papíry... k postižení ducha doby to úplně stačí.
Třetí - současný - akt se odehrává, v prostředí jakéhosi reprezentativního sálu, jako rozhovor mladé novinářky se stávajícími, cynicky se vykrucujícími elitami, zatíženými komunistickou minulostí. Tady je účinnost inscenace asi nejslabší, protože to, co vidíme, velice dobře známe z každodenní reality - nicméně uzavřenost daného prostoru jako výraz patovosti stávající společenské situace a závěrečný sladkobolný song Je na západ cesta dlouhá v podání Ondřeje Havelky (během kterého se novinářka z prostoru snaží uniknout a je přitom pacifikována jakýmsi bodyguardem) jsou dostatečně výmluvnou metaforou.
Ne že by se Jiří Havelka občas nedopustil některých doslovností, ne že by některé jeho režijní vstupy nebyly zbytečné - ale děje se to v míře, kterou tu je myslím zbytečné blíže rozvádět.
Jde o hodně povedenou inscenaci.