Škorpil: Maryša (Národní divadlo Praha)

Mikuláškova (a podstatně jistě též i Ljubkové a Tošovského) Maryša je osekaná na dramatickou dřeň – na nešťastnou lásku a vynucený sňatek s někým, o kom se zde dost otevřeně naznačuje, že je nejspíš tyran. Hodně zápornou roli hraje v tom všem velmi chladná a necitlivá Lízalka. Lehce podpantofelní Lízal tradičně časem měkne (a hledá útěchu v alkoholu) a Vávrovi není upřen finální pokus smíření (když se ovšem byl chvíli předtím dosti agresivně – ale zároveň i trochu neobratně – vyřádil na ženě i služce). Francek je frajírek (taky ovšem bez kouska citu) a Maryša se v tom všem chuděra tak trochu, s odpuštěním, plácá. Vůbec aby v tom obrovitém nahrávacím studiu jeden trochu té vřelosti a lásky pohledal. Snad jen Maryša má zpočátku chvíli šanci a naději, byť její cit k Franckovi působí v té chvíli hodně nevyzrále a spíš jako vzdor vůči rodičům a okolí.
Nejspíš právě v tom vše prolézajícím chladu (jenž samozřejmě je v jádru toho dramatu implicitně přítomen), z nějž tu a tam vytryskne agrese a velké gesto, tkví pro mne problém celé inscenace. Nemám totiž mnoho šancí jak se na ni napojit, jak s někým soucítit, někomu fandit. Mohu vše jen s odstupem (samozřejmě že chladným) a trochu nezúčastněně sledovat. A je mi to líto, protože po technické stránce i co se týče hereckých výkonů, nevidím výraznějších propadů. Vše funguje, jak by mělo, všichni se velmi evidentně snaží odevzdat to nejlepší. A přesto zde něco chybí…