Dubský: OST-RA-VAR 2017 (pátek 1.12.)

Komorní scéna Aréna: Vyrozumění
Divadlo Petra Bezruče: Velký sešit

Aréna: Vyrozumění
Po dlouhé době jsem viděl inscenaci Havlovy hry, u které jsem se skutečně bavil. Režisér Vojtěch Štěpánek se oprostil od zavedeného úzu hrát Havla realisticky, obludně přebujelou byrokracii herci interpretují s důrazem na grotesknost situací. A daří se jim to znamenitě – za všechny lze jmenovat Josefa Kalužu jako ředitele úřadu Grosse, ztrácejícího pevnou půdu pod nohama i morální integritu, Šimona Krupu jako bezskrupulózního náměstka Baláše, zdatného technologa moci, Alenu Sasínovou-Polarczyk coby rázovitou předsedkyni a Marka Cisovského, který dokáže i beze slov udělat z Kubše velmi zneklidňující personu.

foto Aréna

Humor inscenace ovšem nijak nepřebíjí vážnější motivy. Situace člověka obklopeného neproniknutelnou byrokratickou džunglí je dnes stejně aktuální jako kdysi. Je smutné, když si člověk uvědomí, že úřednická mašinérie funguje v demokratickém státě velmi podobně jako v komunistickém režimu.

Grossův úřad na první pohled pracuje bezchybně, čím víc se ale člověk noří do jeho struktury, tím víc zjišťuje, že vše je až patologicky nefunkční. Existenciální rovinu pak do inscenace vnáší Grossův marný boj o zachování vlastní důstojnosti a taky postava sekretářky Marie (v dojemně bezbranném podání Pavly Dostálové), která působí jako jediná lidská součástka v panoptikálním soukolí.


Divadlo Petra Bezruče: Velký sešit
Převedení celé románové trilogie Agoty Kristofové (nazvané podle prvního dílu Velký sešit) do jedné divadelní inscenace je hodně ambiciózní projekt. U Bezručů vyšel jen částečně. Sevřenějším dojmem působí úvodní část, která je adaptací prvního románu a má formu ostře pointovaných krátkých scén. Dvojčata Lucase a Clause přiváží během druhé světové války jejich matka na vesnici k drsné babičce. Všudypřítomná krutost, cynismus a pokrytectví mají na malé chlapce, kterých se slušně zhostili Ondřej Brett a Milan Cimerák, zhoubný vliv. Zjišťují, že nejjednodušší obranou proti zlu je zlo. Jejich chování má psychopatické rysy, vytěsňují ze svého života city, dělají to ale s dětskou bezelstností. Jsou takovým Forrestem Gumpem se sklony k násilí. Scéně vévodí babiččin dům podobný hobití noře, což režiséru Mariánu Amslerovi umožňuje dosáhnout efektu až jakéhosi magického realismu.


foto Lukáš Horký

Druhá polovina už takovou dynamikou neoplývá, schází jí také jasněji formulované téma. Jeden z bratrů z příběhu mizí (na konci první části utekl přes státní hranici), ten druhý je výrazně polidštěn. Úplný závěr pak problematizuje viděné do té míry, že není zřejmé, co byla skutečnost a zda vůbec nějaká dvojčata existovala. Divák je na to ale připraven už od samého počátku, kdy zazní, že tam, kde byl skutečný život příliš smutný, se vyprávěný příběh reality nedrží.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde