Mikulka: Traktát o stepním vlku (A-Studio Rubín)

Kačena light

Necelé dva týdny po premiéře v Horáckém divadle Jihlava má Jan Kačena, jeden z nejnepolapitelnějších českých divadelníků, na kontě další titul na spořádanější scéně, než u něho bylo v posledních letech obvyklé. A-Studio Rubín samozřejmě není kamenné divadlo v běžném slova smyslu, ale je to scéna, která je i ve svém postkolečkovském období docela pohodlně usazená v profilu místa, kam se chodí spíš za zábavou než za nesrozumitelnými ujetostmi.

O inscenaci Bůh je žena napsala Barbora Etlíková, že se v ní Kačena a spol. snažili rozumně skloubit vlastní divokou poetiku s tím, co ještě mohlo akceptovat jihlavské publikum. O jeho rubínovském Traktátu o stepním vlku se dá - kupodivu - napsat prakticky totéž. Charakteristické prvky výtvarného a záměrně nespojitého stylu, který pracuje spíše s atmosférou, než s důsledným odkrýváním tématu (a už vůbec ne s příběhem), jsou přítomny, ale zároveň je to inscenace místy odlehčená až kabaretně.


Americký vlkodlak v Londýně

Inscenace je "volně inspirovaná" Hessovým Stepním vlkem a prolínají se v ní nejrůznější vlčí až vlkodlačí motivy. A to v podobě sahající od vážného a tajemného vyprávění vlčího příběhu, které celé představení otevře, až po otevřeně parodickou projekci filmu Americký vlkodlak v Londýně (s rádoby naturalistickou proměnou mladíka ve vlka). Odhalit „co všechno hodlal autor říci“ se sice dost dobře nedá ani tentokrát, ale kdo se chce při sledování Traktátu prostě jen tak nezávazně bavit, dostává docela dobrou šanci. Zásluhu na tom mají především Saša Rašilov a Jiří Kniha, kteří hrají jakousi blíže neurčenou rozdvojenou bytost: ti dění téměř setrvale zlehčují a ironizují (jejich kolegyně Anna Čonková oproti nim působila poněkud zakřiknutě a „naučeně“). Na druhé premiéře pobíhal po jevišti Kačenův pes, občas také došlo na improvizaci; zda to byl záměr nebo východisko z nouze si netroufám odhadnout.

Traktát o stepním vlku je inscenace dle očekávání plná výstředních režijních nápadů, výtvarně bohatá a (nezvykle) dotažená, přitom však na Kačenova měřítka docela dobře stravitelná, vzdor tématu nepříliš temná a místy snad i nezáludně veselá. Za což platí menší intenzitou, než bývá obvyklé, a také značnou rozdrobeností do jednotlivých výstupů. Lze to brát jako rozumný kompromis s předpokládaným očekáváním rubínovského publika a nebo třeba jako dílo typu „Kačena light“. Podíváme-li se na to z té lepší stránky, pro první setkání s Janem Kačenou lze Traktát doporučit umírněně alternativním kamarádům nebo snad dokonce i trochu otrlejším rodičům.

více informací o inscenaci zde
o inscenaci jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava 19. 12 (k poslechu zde mezi 19:53 a 29:12)