Etlíková: Pověření (HaDivadlo, Lachende Bestien)

Dvakrát s náročným Heinerem Müllerem

Alespoň na první pohled to působí jako šťastná shoda okolností či dobrý nápad, uvést v období přímých prezidentských voleb Pověření, které odhaluje pochybné stránky demokratických ideálů a jejich „vývozu“. Müllerovo drama je ale velmi svérázné, protože mimořádně naléhavě oslovuje intelekt, zatímco pocitovou rovinu textu si je třeba při čtení spíš svépomocně domýšlet. Jedinou emocí, jíž se nelze vyhnout, je hrůza z masového prolévání krve, která se skrývá za každým řádkem této hry o nezdařeném pokusu zavést do karibských států ideály Velké francouzské revoluce. Je tak výrazná, že musí být velmi náročné zodpovědět otázku, kde se při výkladu této hry inspirovat při hledání divadelních jemností. Mám za to, že úspěch inscenace závisí na tom, jestli se pocitovou rovinu podaří nalézt, nebo se jí elegantně vyhnout. Jinak totiž hrozí, že vznikne velmi schematické divadlo.

Ideály ve zchátralých tělech

V brněnské inscenaci lze hned z prvních několika scén odhadnout, že se v ní bude především stupňovat úpadek a vyšinutost událostí. Však také v závěru přijde očekávaný výjev, kde emisar Debuisson klečí celý od krve na zemi a vede zoufalý monolog nad nezdarem akce, zatímco v pozadí leží nahá troska, šílený Galloudec. Postavy mají napůl alegorický charakter (ztělesňují společenské skupiny nebo představy spjaté s revolucí) a napůl vystupují jako lidé s bohatým prožíváním a schopností sebeironie (představitelé hlavních rolí mezi těmito polohami jemně přecházejí a v mnoha scénách drží pohybovou stylizaci velmi podobnou té z Pokorného oceňované inscenace Obchod na Korze). Z této konstelace by se možná mohl zrodit působivý tvar s osobitou atmosférou, kdyby se ovšem z díla dalo alespoň trochu vyčíst, proč postavy tolik duševně i fyzicky scházejí. Obligátní odpověď, že je to přece proto, že zbytečně zemřelo tolik lidí, jsem si během představení opakovala často, ale divadelní zážitek to neposílilo. Zůstal jen smutný dojem, že dílo sice po herecké stránce občas připomíná režisérovy úspěšné počiny, ale celkově nedrží ani trochu pohromadě.

Popově smrtící myšlenky

U Pověření od Lachende Bestien jsem měla také pocit, že režisérův styl žije spíš ze své podstaty, přístup Michala Háby se ale rozhodně mnohem lépe snáší se skutečností, že je text především intelektuálním komentářem. Respektive, že nabízí mnoho tezí k zamyšlení i ke zpochybnění. Díky tomu působí pražský výklad lehčeji: alternativa Velké francouzské revoluce v Karibiku tu má (jako v nedávné době skoro vše u Lachende Bestien) zlověstně popový charakter. Příznačný je neustále opakovaný chytlavý refrén, v němž se nejprve „do zblbnutí“ zpívá o svobodě a o lásce a pak se bez sebemenší proměny nálady písně z „lásky“ stává „smrt“. Jindy se ideály o zrušení třídních rozdílů ukazují v neforemné naivitě, třeba když herci odlišná postavení svých postav názorně vysvětlují s pomocí různobarevných kyblíčků se smutným obličejem pro vykořisťované a veselým pro vykořisťující.

Nicméně i tato verze Pověření dává velmi rozmlžené odpovědi na zásadní otázky. Pominu-li fakt, že jsem nejspíš byla svědkem velmi podehrané premiéry, můj největší problém byl, že jsem často nedokázala odečíst, která místa mysleli tvůrci ironicky a která vážně. Například jsem myslela (ale ruku do ohně bych za to nedala), že byly citované Žižekovy statě připomínány spíš s ironií, zatímco Vladimír Mikulka je zřejmě (zde) vnímal jako vážně míněné. Celkově inscenace postrádala analytickou jasnost a srozumitelnost, která se v posledních inscenacích Lachende Bestien spojovala s podmanivými náladami a s hustým rozptylem vtipných komentářů. Objektivně vzato pražské „zdolávání“ Müllerova textu nedopadlo o moc lépe než to brněnské, je nicméně úlevné opět jednou vidět inscenaci textu-komentáře, která se ho nesnaží přizpůsobit setrvačnosti českého prostředí, jež je nakloněné hledat příležitosti k hereckému prožívání i tam, kde to skoro nic nepřináší celkovému výrazu díla.