Míšková: Prezident (Český rozhlas Vltava)

Rozhlasová hra k volbě prezidenta

Hru Thomase Bernharda Prezident uvedl v premiéře Český rozhlas Vltava v polovině prosince, přesně měsíc před prvním kolem prezidentských voleb u nás. A znovu, jako už mnohokrát, se potvrdilo, jak umění dokáže předvídat a zvěstovat sociální jevy.

Bernhard za svůj život nenapsal žádnou hru přímo určenou pro rozhlas, přesto se text Prezident z roku 1975 vyjevil jako neobyčejně vhodný pro čistě auditivní zpracování. Dílem je to dáno samotnou formou autorových dramat obecně: slovo, jako nejzásadnější prvek Bernhardových her, často povýšeno na úroveň svébytné postavy, umožnilo tvůrcům plně se soustředit na nejvýsostnější rozhlasový prostředek – lidský hlas. Režisér Petr Mančal se ale neopřel pouze o text hry, který by „jen“ vložil do úst hercům. Společně se zvukovým mistrem investoval velkou energii do precizního, propracovaného a promyšleného zvukového designu, díky němuž rozšířil významové roviny monologů bernhardovských postav tak, jak by to scénická akce modelovala jen s obtížemi.

Výchozí situace a samotná (ne)dějová rovina hry je prostá. Prezident s chotí (Jiří Lábus a Taťjana Medvecká) se ve svých pokojích chystají na pohřeb důstojníka, kterého zasáhla kulka mladých anarchistů dlouhodobě usilujících o atentát na hlavu státu. Mezi postavami nevzniká dramatický konflikt. O svém světě referují prostřednictvím dlouhých monologů, které ovšem nejsou typickou samomluvou. Adresují je vedlejší postavě (Prezidentová paní Fröhlichové a Prezident svému masérovi), které jsou pouhou rezonanční deskou pro sebeprezentaci Prezidentové a Prezidenta.

foto ČTK

V dlouhých monolozích referují nejen o svém nitru, ale také o stavu společnosti, za nějž jsou částečně zodpovědní. Jejich svět (dnes bychom mohli říct sociální bublina) je zcela prázdný. Postavy zůstávají opuštěné a zbývá jim už jen vlastní hlas. Pozoruhodné je, že jim takový stav nevadí, dokonce jim snad i vyhovuje. Jejich zahleděnost do sebe samých je už příliš vysoká. Jiří Lábus se jako prezident doslova opájí a opíjí svým vlastním hlasem, a přitom se opíjí doslova: za doprovodu mladé milenky. Postava Medvecké se zase sentimentálně cyklí ve vzpomínkách na milovaného psa, jenž pošel na infarkt z leknutí při jednom z mnoha atentátů, a neváhá stavět život psa nad život člověka. 

Prázdnotu postav se zvukovému designerovi (Jan Šikl) podařilo umocnit akustickým symbolem – častou ozvěnou promluv zejména paní prezidentové. Současně Taťjana Medvecká svou řeč rytmizuje, čímž jí dodává jistou dávku stereotypu – odkazuje to k nudnému opakování státních povinností či opakování neuspokojivého manželského života. Medvecká ale zůstává zcela uvěřitelná a civilní. Decentní stylizaci i tentokrát zajistí zvukový design. Mix umělých ruchů a deformované kakofonní hudby či pouhých nesouvislých zvuků smyčců netvoří jen ilustraci promluv – ruchy jdou po smyslu slov, a současně jako by vytvářely další samostatnou postavu. Občas zastupují svědomí postav, občas evokují jejich vzpomínky, podporují rytmus řeči a její kadenci, a především zaostřují na obludnost duší manželského páru. Postupně vychází najevo, že politická moc prezidenta je totalitní, udržovaná vojenskou silou, která popravuje odpůrce stávajícího režimu: stabilitu zde zajišťuje především strach. Mimoto ruchy odkazují k vnějšímu světu, před nímž se prezidentský pár neúspěšně pokusil uzavřít.

Necelé dva týdny po zvolení staronové hlavy státu tušíme, že volby dost možná rozhodl právě strach. Vlastní úzkosti, ale i té společenské, si je Prezidentová dobře vědoma. Hovoří o světě, ve kterém zbyl už jen strach, o studentech filozofické fakulty, jež společně s umělci považuje za největší a nejhorší zdroj odporu. V takových momentech je aktuálnost hry nejmarkantnější. K současné politické situaci je zcela analogická i neschopnost postav vést dialog. S koncem hry se možná nejednomu posluchači vybaví tisková konference prezidenta naší republiky po vyhlášení výsledků voleb a jeho odpovědi novinářům. Jen pramálo odpovídal znovuzvolený prezident na otázky – vedl monolog stejně jako Bernhardův prezident. Potřeboval k tomu publikum, tak jako Prezident potřebuje maséra a svou milenku, tak jako Prezidentová potřebuje svého mrtvého psa či svou služebnou. Dlouhodobá absence dialogu v životě těchto postav (a lidí) vede k absenci oponentů, a tím k cyklickému sebeutvrzování se ve vlastním světonázoru a konečně i ke slepotě.

GABRIELA MÍŠKOVÁ

Překlad: Zuzana Augustová, Rozhlasová úprava a dramaturgie: Renata Venclová, Režie: Petr Mančal, Zvukový design: Jan Šikl, Mistr zvuku: Radim Dlesk, Asistentka režie: Radka Tučková, Produkční: Eva Vovesná

Účinkují: Taťjana Medvecká (Prezidentka), Jiří Lábus (Prezident), Dalimil Klapka (Plukovník), Tereza Dočkalová (Herečka), Zuzana Slavíková (Paní Frölichová), Miroslav Hanuš (Masér), Petr Čtvrtníček (Velvyslanec), Kajetán Písařovic (Důstojník), Tomáš Dianiška (Krupiér), Jan Kroneisl (Hlas), Roman Víšek (Komentář).