Mikulka: Frljić v Brně. Skandál!

aneb Slovo do vlastních řad

Před časem jsme se tu na Nadivadle shodli na tom, že v Česku Oliver Frljić nikoho pořádně naštvat nemůže, že tu jsme na něco takového až moc vlažní (viz níže). No vida, a ono se ukázalo, že může.

Při sledování všemožných debat a reakcí nejrůznější úrovně se téměř ve všem shodnu s mainstreamovým hlasem mé sociální bubliny: zakazovat skandální divadelní představení je nesmysl, sebrat za něco takového festivalu peníze by bylo vysloveně hanebné a rozčilovat se nad něčím, co jsem neviděl a neznám kontext, je pochybné. Ale stejně se nemůžu zbavit takové trochu nepříjemné pachutě.

Mám totiž dojem, že právě sklapla jedna zcela záměrně nastražená past a že to dáváme s chutí a převahou sežrat těm, kteří se do ní chytili. Frljić vybudoval svou divadelní existenci na tom, že se snaží provokovat, dráždit a urážet. Je v tom nepochybně šikovný, cílevědomý a bezohledný. Podstatná část jeho úspěchu a popularity spočívá v tom, že se uražená cílovka naštvaně ozve - a vzápětí se jí dostane poučení o nezadatelném právu umění na svobodu. Popuzuje vás pohled na oběšeného papeže nebo na Ježíše, znásilňujícího muslimskou ženu? Pak nechápete, že svoboda spočívá v tom, že se smějí veřejně říkat i nepohodlné, nehezké a provokativní názory. Nejspíš taky vůbec nevíte, o čem mluvíte a navíc vás nikdo nenutí, abyste se na to chodili do divadla dívat, když se vám to nelíbí (abych parafrázoval ty nejobvyklejší argumenty).

Jasně, souhlasím, svoboda umění je nutná. Zakazování je nepřijatelné. Jasně, ty odmítavé reakce jsou často hloupé a agresivní. Jasně, málokdo z těch naštvaných zná kontext a skoro nikdo nic od  Frljiće neviděl. Ale i tak, milí přátelé z mé vlastní sociální bubliny: vážně vám to naše spravedlivé rozhořčení nad nenávistnou omezeností oněch vyprovokovaných zabedněnců nepřipadá tak trochu pokrytecké? 

Upřímně se těším na další ročník Zlatého slavíka a na to, jak se budou dnešní principiální bojovníci za svobodu šíření nepohodlných názorů brát - řekněme - za právo skupiny Ortel zazpívat v  televizi nějakou chytlavou písničku o muslimech. Jak se všichni poctivě seznámí s kontextem, koupí si cédéčko, půjdou se podívat na koncert - a nebudou se jen tak naštvaně, povrchně a neinformovaně rozčilovat nad fašizujícími stupiditami nějakého zabedněnce. Jasně, já si stejně jako vy přesně tohle o Ortelu myslím, a nejspíš stejně jako vy jen na základě velmi kusé znalosti věci. Ortel je zkrátka poněkud odpudivá záležitost a nemám chuť s ním ztrácet čas. No a teď si zkuste, milí přátelé z mé vlastní sociální bubliny, čistě jen jako myšlenkový experiment, provést přesmyčku Frljić-Divadelní svět / Ortel-Zlatý slavík. Třeba pak ty úvahy o právu na nepohodlný názor a pohrdání těmi, které se Frljićovi podařilo naštvat, přestanou být tak pohodlně jednoduché.

P.S.

O pražském představení Prokletí (bude k vidění na festivalu Divadelní svět Brno spolu s Naším a vaším násilím) jsme na Nadivadle psali tady: Mikulka, Etlíková, Švejda, Škorpil