Mikulka: Thelma a Selma (A-Studio Rubín)

Titul i celá inscenace odkazuje k feministickému kultovnímu filmu Thelma a Louisa, hovoří se tu především o vztazích mezi ženami a muži (a to z pohledu žen), celková nálada je však naprosto odlišná. Místo hollywoodského patosu, symbolizovaného zpomaleným záběrem dvojice zoufale hrdých žen, nalézajících svobodu ve skoku do Grand Canyonu, se v Rubínu rozehrává rafinovaně ironická partie, která všechna nadhozená témata obratem zpochybňuje a převrací naruby.

Inscenace dramatičky Dagmar Radové a režiséra Jiřího Ondry přivádí na scénu dvojici žen v neurčitém středím věku a spolu s nimi muže, který je spíš projekčním plátnem vzpomínek a snů, než samostatnou postavou v běžném slova smyslu (kromě toho se též stará o živý hudební doprovod). A celé se to odehrává v dosti bizarní, občas až parodické zálesácko-country atmosféře nezaměnitelně české provenience. Což ostatně ve finále potvrdí i ikonický moped Pionýr: pokud tomu dobře rozumím, je tu nejen ironicky odmocněným odkazem na bourák, ve kterém se americkými prériemi proháněly hrdinky výše zmíněného filmu, ale současně též připomínkou svérázného dopravně-erotického symbolu české venkovské mládeže dob pozdně normalizačních. 

Ondra ku prospěchu věci nic neilustruje, nechává obě dámy rozehrávat vztahové snění i vzpomínky na (nepovedené) reálné vztahy v absurdně asociativním doprovodu, ve kterém nechybí ani pochybné tanečky nebo nepřípadně dramatická hudba. Výsledkem je velmi zábavný mix, ve kterém se vážná témata prolínají s citacemi profláklých klišé i se shazovačkami na všechny způsoby, aniž by mezi nimi byla patrná ostrá hranice a aniž by se přitom příliš okatě tlačilo na pilu. Což by samozřejmě nemohlo tak dobře vycházet, kdyby to nebylo výborně zahrané. Pozornost se logicky soustředí na obě dámy, Alenu Štréblovou a Pavlína Štorkovou (druhá jmenovaná v několika sebezpytných monolozích doslova zazářila), Petr Šmíd jim kromě hudebních vstupů důstojně sekunduje mužně nehybnou tváří a posléze též neméně mužně odhalenou hrudí. 

Přiznám se, že jsem se na premiéru do Rubínu vypravil zcela prost jakýchkoli očekávání a navíc hanebně nepřipraven, dokonce i ten slavný film jsem musel dohledávat až ex post - a bylo z toho jedno z nejpříjemnějších překvapení letošní sezóny. Režijně, herecky, ale především ve schopnosti zacházet s vážnými tématy nevážným způsobem, přitom ale tak, aby se neztratil jejich smysl.

více informací zde
fotky, zdá se, zatím nejsou
o inscenaci jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava 18. 4 (k přehrání zde mezi 18:24 a 27:30)